Nejsou jednoduše dobrá a zlá náboženství

Rád bych přijal stať Z. Zacpala jako doplňující poznámku ke svému článku, protože řadu jeho vývodů sdílím, pouze se domnívám, že polemické zahrocení jeho textu je nedorozumění: oba mluvíme o něčem jiném. Já jsem psal o kompatibilitě křesťanství a sekularity jako specifické šanci Evropy. Zacpal píše o schopnosti bezproblémové symbiózy různých spiritualit v Orientu, projevech tolerance v dějinách islámu etc., což jsou známé věci, které nemám v úmyslu popírat – ale je to jiné téma. Pokud jsem hovořil o mravních hodnotách abrahamovských náboženství a hodnotách osvícenství a jejich vzájemných vztazích, nikde jsem netvrdil, že neexistují analogie řady těchto hodnot v mimoevropském světě; pouze bych hájil tezi, že pojetí hodnoty individua (osoby jakožto nejvyšší hodnoty) a na ní vybudovaná koncepce lidských práv je přínosem křesťanství.

Nerad bych Z. Zacpalovi kvůli jeho poukazu na tolerantnost východních náboženství podsouval naivní rozdělení na „dobrá“ a „zlá“ náboženství – tady odkazuji na zmínky velkého znalce a sympatizanta buddhismu E. Conze (např. Der Buddhismus, Wesen und Entwicklung, 1977) o tom, jak i buddhisté se v dějinách zaplétali do válek, konfliktů a násilností. Málokterá idea zůstala v dějinách nezneužita. Ohradil bych se jen vůči poznámce o „jezuitech a spálené zemi“ – snad letošní výstava ke 450. výročí založení jezuitské koleje v Klementinu (odkud mimochodem byli jezuité vyhnáni těmi příkladně…