Pohodlný život na ropný dluh

Jak by vypadala ekonomie, která by nebyla součástí společenských, ale přírodních věd? Nedávno si tuto otázku položili dva američtí ekonomové, Charles Hall a Kent Klitgaard. Není nijak odtržená od života; překvapující počet laureátů Nobelových cen, namátkou Joseph Stiglitz či Amartya Sen, získali ocenění za práce, které často zpochybňovaly samé základy tradiční ekonomie formulované v 19. století.

V ekonomii existuje řada proudů nesoucích jména jako bioekonomie či dokonce ekologická ekonomie. Zabývají se oblastí, kde se přírodní vědy a ekonomie překrývají. Oběma autorům jde však ještě o něco radikálnějšího. Říkají, že ekonomické zákony fungují proto, že do společenského systému pumpujeme velké množství laciné energie. Bez dostatečného přísunu energie ekonomika neroste v žádné společnosti. V druhé polovině ropného věku, do níž možná právě vstupujeme, budeme proto možná nuceni změnit některá základní ekonomická paradigmata. Třeba bude dokonce existovat víc ekonomických věd.

Jak by mohla vypadat disciplína, které oba ekonomové říkají „biofyzikální ekonomie“? Byla by založena nikoli na společnosti a oběhu peněz, ale na materiálech a energiích.
Odhaduje se, že globální ekosystémové služby odpovídají ročně částce 33 trilionů dolarů, což je dvakrát víc než objem světové ekonomiky. Prší-li na zemědělské plodiny, je to z pohledu tradiční ekonomie zadarmo, existuje ale i jiný přístup: „někdo“ – totiž příroda – nám poskytuje službu, za kterou bychom měli normálně platit. Nebo jiný příklad: lesy a vápnité mořské řasy ukládají asi čtvrtinu oxidu uhličitého, který lidé vypustí do atmosféry. Pokud bychom jej měli vhánět do hlubších vrstev zemské kůry, bylo by to velice drahé. Podobně u ropy či uhlí platíme hlavně náklady na těžbu, ale už nás nezajímá, kolik musela příroda zaplatit za „výrobu“, akumulaci a uložení ropy.

Obvykle slýcháme, že za pokrok moderní společnosti a její bohatství vděčíme lidskému umu, tedy vědě a technologiím. Ovšem co když je to egocentrické uvažování, poklepávání si na rameno, ale ve skutečnosti se základem pokroku stalo to, že jsme otevřeli dveře do světa fosilní energie? A co když právě tento svět dostává trhliny, protože laciná ropa dochází a uhlí musíme spalovat opatrně, abychom příliš nezměnili složení atmosféry?

Základem všech ekosystémů je termodynamická perspektiva, tedy schopnost organismů nalézat a zpracovávat energii. První bakterie se pravděpodobně živily chemickou energií – naučily se využívat velmi malých rozdílů energie, třeba při reakcích, kdy se oxiduje dvojmocné železo na trojmocné. Později přistoupil nádherný vynález fotosyntézy, který slizké bakteriální povlaky dovedl do stadia lesů obývaných velkými živočichy. Dalších 400 milionů let trval život založený z 99 % na sluneční energii. Teprve člověk v posledních dvou staletích odstartoval další energetickou revoluci vycházející ze spalování fosilních paliv. Tím se začal proměňovat celý planetární ekosystém, podobně jako v minulých geologických obdobích.

Co když skutečná ekonomika života není o dolarech, zaměstnanosti a inflaci, ale o termodynamických tocích energie, které jsme si zatím mohli dovolit ignorovat, protože jsme poslední století skoro zadarmo žili z přírodního bohatství kumulovaného celé desítky milionů let? Oba autoři, kteří svou práci publikovali v časopise International Journal of Transdisciplinary Research, definují „biofyzikální“ ekonomii jako systém ekonomické analýzy, založený nikoli na sociálních, ale na biologických a fyzikálních vlastnostech, strukturách a procesech reálných ekonomických systémů. V tomto pohledu náleží kromě energií základní role také správnému fungování hydrologického cyklu, protože bez vody ekonomické procesy – jak dobře vědí beduíni – přestávají fungovat.

Autor je geolog a esejista.

Příští týden píše Pavel Jungwirth.