Vladimir Sorokin
(1955) je spisovatel, žije v Moskvě. Jeho díla byla do roku 1989 v Sovětském svazu zakázána, dnes jsou tam pro změnu veřejně pálena a odsuzována. Patří k nejvíce překládaným současným ruským autorům, mezinárodním bestellerem se stal jeho román Goluboje salo (Modrý špek, 1999). Česky vyšly romány Fronta a Třicátá Marinina láska.
V Rusku je každý člověk, taxikář, politik či intelektuál, literární postavou. Neděláme rozdíl mezi literaturou a životem. Pro spisovatele je tato země eldorádem.
Ve Francii musí spisovatelé v potu tváře vyhrabávat postavy ze společenských naplavenin, v Rusku chodí po povrchu a najdete je na každém rohu. Své spisovatele, od Tolstého po Pasternaka, považujeme za bohy. Proto mne v románu Modrý špek bavilo představovat si v roce 2068 klony Tolstého, Čechova, Dostojevského či Platonova. To je můj způsob boje proti zbožštění literatury. V literatuře, na rozdíl od života, si můžu dovolit cokoli.
Absurdní svět násilí
Vyrostl jsem v zemi, v níž bylo násilí jakoby rozptýleno ve vzduchu a strukturovalo celou společnost. Modrý špek je pokusem pozorovat tento svět z jistého odstupu – jako kdybych stál za divadelní scénou. Sovětský vesmír byl absurdním divadlem a v divadelním sále žijeme dodnes. Ano, jsem posedlý typem Homo sovieticus a jeho mutacemi, zejména tou, co nazývám Homo putinus. Jako občan mám…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
