Sirotci po velkých bratrech
Naše kolektivní paměť obsahuje mnoho dějinných obrazů idealismu a nezralosti – jen za posledních sto let by se z nich dalo sestavit divadelní představení.
Tereza Brdečková(1957) je filmová kritička, novinářka, scenáristka a překladatelka. Upozornila na sebe svazkem novel a povídek Listy Markétě (1996), v roce 2000 vydala román Šahrazád a král a o čtyři roky později Učitel dějepisu, její zatím poslední kniha nese název Slepé mapy. Je autorkou scénáře k filmu Zrcadla pro Valštejna, Toyen, Muž a stín.
Naše kolektivní paměť obsahuje mnoho dějinných obrazů idealismu a nezralosti – jen za posledních sto let by se z nich dalo sestavit divadelní představení. Obraz první: čeští měšťané a děvčátko s kyticí nadšeně vítají císaře Františka Josefa I., ze kterého si doma každý utahuje. Obraz druhý: národní smutek nad „naprosto nečekanou“ zradou milovaných spojenců Francie a Anglie v době Mnichova. Obraz třetí: plačící Češi v den Stalinovy smrti. Obraz čtvrtý: Leonid Brežněv dusí v objetí české státníky. A naposled, proamerický song dueta Parkanová–Vyčítal.
Morální hodnota jednotlivých obrazů je různá, ale všechny vypovídají hlavně o tom, že vztah Čechů k politickým velmocím dlouhodobě není v pořádku, že je poznamenám strachem, nekritickým obdivem nebo komplexem méněcennosti. Neprospívá to jednotlivcům, ale ani zahraniční politice. Ta je sice dána pragmatickými potřebami a možnostmi, ale zároveň má své citové pozadí diktované veřejným míněním. A to v případě českého vztahu k velmocím prostě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
