Oslabení památkáři

Fotografie: Václav Cílek - Autor: Pavel Reisenauer

Ochránci přírody a památkáři logicky patří k sobě, ale ve skutečnosti jsou u nás vnímáni jako nesouměřitelné skupiny lidí. Je to do značné míry české specifikum, protože v západní Evropě, a nejlépe to je vidět v Anglii, se o národní dědictví starají desítky úzce spolupracujících ochranářských a historických skupin. Není totiž velký rozdíl, zda chráníte třeba zámek s parkem, nebo les se zámkem. Pokud se však pokusíme srovnat české ekology a české památkáře, vyjdou nám některé významné rozdíly.

Památkáři se nepřivazují k ruinám tvrze, aby ji ochránili před zbouráním. Pokud by tak učinili, nejspíš by bez zájmu médií umřeli zimou a hladem. Nejdůležitější rozdíl mezi oběma skupinami je v podpoře veřejnosti. Ochranáři si již od 70. let soustavně budují široké zázemí. Desítky spolků kosí trávu, přenášejí žáby či stavějí budky pro netopýry. Ochranářská tematika je proto úplně jinak vnímána než památkářská, ale přitom přírodní i historická paměť je jen jedna. Čeština běžně používá slovo „ekoterorista“, ale bohužel nezná sousloví, které by označovalo „památkového teroristu“. Památkáři jsou vnímáni jako úplatní přisluhovači režimu nebo v lepším případě jako salonní byrokraté, zatímco ochranáři – to jsou partyzáni, kteří neváhají jít do konfliktu s každým od místního developera až po ministra přes dálnice. Reálná situace se u nás vyvinula tak, že památkář je víceméně považován za kolaboranta, zatímco ekolog za bojovníka.

Tento pohled, pramenící dílem ze zkušenosti, dílem z předsudku, má dalekosáhlé důsledky. Od profesionálních památkářů častěji slýchávám, že se bojí ztráty zaměstnání, pokud by památky chránili příliš usilovně. Naproti tomu profesionální i laičtí ochránci přírody cítí podporu nejenom veřejnosti, ale často ministerstva životního prostředí a jsou automaticky zvyklí s krytými zády vstupovat do střetů. Mnozí památkáři mají dojem, že během posledních zhruba deseti let došlo k záměrnému rozbíjení a oslabování památkové péče právě proto, aby bohatí developeři měli volné ruce k úpravám a přestavbám památek. Ochranáři se bojí „jen“ byrokracie.

Ochrana památek vyžaduje nové zákony a pravomoci, ale také si potřebuje vychovat široké laické zázemí a systém nevládních organizací, které by se staraly o víc než o jeden rozpadající se kostel v rodné vsi. Možná by si měli dát inzerát, že hledají pár lidí, co se občas přivážou ke katedrále nebo Karlovu mostu.

Autor je geolog.