Věda a fazole

Fotografie: Václav Cílek - Autor: Pavel Reisenauer

Kdykoliv si položíme otázku, co vědci, učitelé, pěstitelé fazolí nebo pendolínoví mašinfírové potřebují nejvíc, odpovídáme: peníze a společenskou prestiž. Celé tázání pak končí monotónním způsobem; kde na to vzít a co tomu říká ministr pro rozvoj fazolářství, případně zda by jeho odvolání neohrozilo křehkou koalici pěstitelů luštěnin.
Pro většinu lidí je věda to, co vědci dělají ve výzkumných ústavech. Jenže tam se vyskytuje jen ve své koncentrované formě. Ve skutečnosti věda přebývá v hlavách všech vzdělaných i nevzdělaných lidí. Někdy převažuje, jinde je jen trpěným nájemníkem v přízemí iracionality. Věda jako způsob kritického myšlení, poctivého přebírání informací o vnějším světě či jenom jako schopnost mít vlastní názor podložený víc fakty než pocity je něčím, co nejméně od renesance pomohlo vytvořit evropskou civilizaci.

Ne že by neexistovaly arabské astronomické spisy, středověká indická matematika nebo stará čínská medicína, ale v těchto kulturách se věda jeví spíš jako přívěsek na stromě náboženství nebo filozofie, jako pomocník při hledání boha či správného života. Evropské pojetí vědy jako činnosti, která je nezávislá a potřebná sama kvůli sobě, je pro naši civilizaci jedinečné. Ani si neuvědomujeme, že evropský duchovní export spočívá kromě křesťanství také ve vědě.

Věda možná v minulých desetiletích slibovala víc, než bylo v jejích silách – naplnění smyslu života prostřednictvím vědeckého světonázoru. Dnes víme, že v takovém případě by se sama stala vírou. Dnes od ní požadujeme něco podstatnějšího, ale i skromnějšího – aby zůstala strážcem racionality a obyčejného kritického myšlení a pomohla nám tak proplouvat oceánem nejistých tvrzení.

Věda, kterou vědomky či častěji nevědomky nosíme v hlavách jako dědictví mnoha staletí kulturního vývoje, je pravděpodobně důležitější než věda cíleně provozovaná v ústavech. Pokud tedy věda něco potřebuje, možná to nejsou jenom finance, granty a sponzoři, ale zejména kvalitní základní a střední školství. Myslím, že nejlepší výchovou k vědě jsou projekty – třeba takové, kdy žáci jihočeských gymnázií fotografují podle míst ze starých fotografií dnešní krajinu a uvědomují si její změny.

Nejde o to, aby z těchto žáků vyrostli vědci, ale aby se posílila jejich zvídavost a schopnost věcně myslet. Dobré osivo je základem úspěšného fazolářství stejně, jako dobrá věda začíná v mateřské školce.

Příští týden píše Pavel Jungwirth