Moskvan v Praze

Autor fotografie: Pavel Reisenauer

Pražané se kolem sebe dívají jen málokdy. Na rozdíl od nás cizinců. Díváš se do dálky – vidíš Hrad. Díváš se vzhůru – vidíš Vyšehrad, skály. Díváš se na Vltavu – vidíš labuť, která pomalu vzlétá z vln. Nádhera! Dokonce i v dopravní špičce Praha zůstává příjemným městem – alespoň ve srovnání s Moskvou.

To, čemu se v Praze říká zácpa, je podle moskevské míry dětská hračka: kdo nemá nervy na pomalý provoz, může jet tramvají. V Praze se tramvajové koleje neberou jako rezervní pruh pro uspěchané řidiče, kterých je v Moskvě většina. To je pro Moskvana velké překvapení. A kdyby náhodou ministerská limuzína jela po kolejích nebo překročila povolenou rychlost, jde o mimořádnou událost, o které se píše v novinách i s fotografiemi „espézetky“. V Moskvě jsou lidé zvyklí na pravidelné přerušování provozu na hlavních třídách, aby mohla projet kolona aut s vysokými státními činiteli.

Obyvatelé Prahy si stěžují na korupci, vysoké ceny, byrokracii, růst kriminality. Ale Moskvan k tomu říká: Vy si tady neumíte ani představit, jak vypadají tyto jevy v běžném životě každého z dvanácti milionů obyvatel Moskvy.
Je samozřejmě hodně věcí, které Pražanům bohužel „chybí“, zato mají povahové rysy, které je možné závidět. Tady jsou tři příklady.

Autonehoda na skoro prázdné ulici, víkend, dobré počasí. Oba řidiči klidně stojí vedle svých aut a telefonují. Zatím je všechno normální. Nehoda, telefon, čekání na policii. Ale otázka je: Jak se vůbec mohli na té prázdné ulici srazit? A ještě jedna otázka: Proč jsou tak klidní a nerozčilují se? Copak nikam nepospíchají?

Jiný příklad. Maminka jde po chodníku se svým dítětem, které si hraje a skáče po kraji, div že nevběhne na silnici mezi auta. A já se ptám: Jak to, že nemá o své dítě strach?

A třetí příklad. Neznámý pes mi vesele běží vstříc. Asi se chce seznámit. Jeho majitel je nedaleko, baví se s kamarádem, ale přesto velmi dobře svého psa sleduje. Má pes vodítko nebo náhubek? Ne. Tyhle dvě důležité věci drží majitel v ruce. A nikdo si ho nedovolí na to upozornit.

Zkrátka žádný spěch, bezstarostnost, nevšímavost. Dlouho jsem zvažoval, jestli se mi tyto vlastnosti líbí, nebo ne. Došel jsem k názoru, že nejsou úplně špatné, protože jsou „pokračováním“ jiných tří projevů, díky kterým je život v Česku pro cizince tak přitažlivý: klid a pohoda, pocit bezpečí a nestrkání nosu do cizích věcí.

Autor je ruský novinář, dlouhodobě žije v Praze.