Správný rozestup

Autor fotografie: Pavel Reisenauer

V dětství jsem moc chtěl mít kameru, ale dostal jsem dalekohled. Hrál jsem si s ním na kameramana, chodil po ulicích a něco natáčel. Měl jsem z toho velkou radost, držel jsem ten dalekohled vertikálně, protože tak aspoň trochu vypadal jako česká kamera ADMIRA 16 (už tehdy jsem věděl, že taková kamera existuje). Hlavně se mi líbilo dívat se do dalekohledu obráceně, nepřibližovat svět, ale oddalovat, aby panoráma světa bylo širší.

Rusové rádi říkají: Velké je vidět na velkou vzdálenost. Ale nikdo neříká, jak velká by ta vzdálenost měla být. Kde je ten správný rozestup, který umožňuje vidět to důležité a zároveň neopomíjí detaily viditelné jen zblízka?

V souvislosti se 40. výročím vpádu sovětských vojsk do Československa je možné v Praze vidět mnoho fotografií, televizních dokumentů, knih, alb, karikatur atd. Dokonce ani ti nejlhostejnější k zdejší historii nemůžou ve stanicích metra nevidět velký plakát fotoreportéra Josefa Koudelky zvoucí na výstavu Invaze 68 na Staroměstské radnici. Jsou na něm dva mladíci, kteří stojí na pražské ulici a v rukou drží československou vlajku. Tanky nejsou vidět, ale je jasné, že stojí nedaleko, a je také jasné, že ti mladíci se tanků nebojí.

Těm, komu bylo v tuto dobu dvacet let, je dnes šedesát. Tento časový rozestup se zdá být velmi vhodný k tomu, aby byl vidět celek i s podstatnými a neopomenutelnými detaily. Události, které se staly před čtyřiceti lety, si ještě pamatuje mnoho lidí. Je zajímavé na ně vzpomínat, přemýšlet o nich a diskutovat, srovnávat. V případě otázek nebo pochybností je ke komu se obrátit.

Bylo by dobré právě v tuto dobu vidět nějakou podobnou výstavu třeba v Moskvě! Tehdy by vznikl stereoskopický efekt – to, pro co nám byly dány dvě oči.

Ale bohužel na události z roku 1968 se můžeme dívat jen jedním okem. A to proto, že výstava dokumentů, kterou teď otevřeli v Moskvě, není věnovaná srpnu, ale československým legiím. Exponáty poskytly významné ruské i české archivy. Přijít s takovou výstavou bylo možné kdykoli během roku – vždy vyvolá velký zájem. Tato výstava je samozřejmě unikátní, o tom není žádných pochyb. Ale sto let, to je taková časová vzdálenost, která už nemá žádné svědky, jež by poskytli vlastní vzpomínky. V Rusku mají rádi velké vzdálenosti. Mají rádi i jubilea – také velká. Možná proto, že s velkým časovým rozestupem ty detaily už nejsou nebezpečné.

Autor je ruský novinář, žije v Praze.