Chvála stagnace

Fotografie: Václav Cílek - Autor: Pavel Reisenauer

Začátkem září přijíždím z dovolené. V práci odebíráme Hospodářské noviny, a tak z té celé nashromážděné kupy procházím alespoň titulky. Počátkem dovolené byla koruna jednou z nejrychleji rostoucích měn celého světa, ale koncem dovolené oslabovala tak rychle, že se v tom na krátký čas zařadila hned za měnu Zimbabwe – a přitom se u nás nic nestalo!

Dělám si první závěr v tom smyslu, že žijeme na houpačce. Pak si pohrávám s myšlenkou zfilmovat příběh české koruny. Za dob minulého režimu jsme si nedokázali představit, že by se disident Havel stal hlavou státu, ale šlo o tom alespoň uvažovat jako o vtipu. Ale představte si, že by někdo, dejme tomu v roce 1985, přišel s myšlenkou, že velcí zahraniční investoři se budou zbavovat amerických dolarů, aby mohli nakoupit české koruny. To by bylo tak absurdní, že by se člověk ani neusmál. Dělám si druhý, rovněž banální závěr, že dlouhodobé prognózy nemají velkou cenu, navíc že se jedná o odhady pořizované na rozkolísané houpačce a tedy zatížené okamžitým stavem světa, o kterém už víme, že je jiný na počátku a konci dovolené.

Pak zkusmo odhaduji poměr titulků přinášejících dobré a špatné zprávy; je to tak zhruba 5:1 ve prospěch špatných. Přitom se však nejedná o žádné skutečně špatné zprávy, ale jen o jakési zadrhávání ekonomického stroje – někde je největší inflace za 14 let, jinde opět snižují odhad velikosti HDP, Čína kupuje méně automobilů, než se čekalo; ceny zlata naopak spadly hluboko a rychle. Pokud by člověk provedl syntézu těchto titulků, vyšlo by mu, že nás sužuje málo katastrof, ale o to víc je tu doléhajících či tíživých problémů. Vypadá to jako pomalu se vynořující ledovec stagnace.

Stagnace má jiný význam v našem rozumovém a v našem emočním slovníku. Pocitově vnímáme růst jako něco pozitivního a tím pádem stagnaci jako cosi negativního. Podívejme se ale na to z hlediska člověka na houpačce, kterému se už ze všech těch vrcholů a pádů dělá špatně. Ve stagnujících dobách se nové bubliny nafukují pomalu (staré naopak rychle ztrácejí tlak a praskají), spotřebovává se méně ropy, která nám pak déle vydrží a prodlouží čas na přechod k novým technologiím. V dobách růstu se smějeme a bezhlavě ujíždíme dopředu, v dobách stagnace sedíme doma a přemýšlíme nejen o tom, jak přežít, ale také o povaze života. Vychází mi z toho, že pokud by ekonomický růst dál pokračoval stejným tempem, staneme na velkém vrcholu, ale nejspíš by to byl vrchol kyvadla vracejícího se nazpět.