Pád vlády jako poučný film
Většina emocí, které současná vládní krize vyvolává ve mně a značné části příslušníků mé generace, je výrazně negativní.
Tomáš Jungwirth
(1988) je z Prahy, kde absolvoval Gymnázium Jana Keplera. V současnosti studuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Většina emocí, které současná vládní krize vyvolává ve mně a značné části příslušníků mé generace, je výrazně negativní. Jsme rozčarováni, přicházíme o část našich iluzí, ztrácíme některé jistoty. To pro nás však v konečném důsledku nemusí být špatně. Přinejmenším ne ve chvíli, kdy dokážeme odhlédnout od osobních sympatií a antipatií, a budeme schopni situaci racionálně reflektovat a snad si z ní vzít i nějaké trvalé ponaučení.
Jsme generací, která si z dob komunistické totality nic nepamatuje, cítíme se být Evropany (což ovšem neznamená, že bychom se zároveň necítili jako Češi) a přes vyvinuté sociální cítění jsme zastánci velké svobody spojené s velkou zodpovědností. A nemusíme se o politiku zajímat do hloubky, abychom z těchto základních premis mohli vyvodit poměrně jasné politické preference. V našich očích byla proto současná (odstupující) vláda tím nejlepším, nebo alespoň nejméně špatným možným řešením. Jak silně je pociťován současný zvrat, lze pozorovat například na tom, co mí vrstevníci píšou ve statusech na Facebooku. Mnoho z nich si vůbec nebere servítky a nevybíravým způsobem, více či méně vtipně, komentuje chování opozice i koaličních poslanců, kteří potopili vládu. Docela je chápu, ačkoli sám se snažím…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 56 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
