Genetika hor

V pohoří Malá Fatra se k nebi zvedají dvě hory. Obě jsou přibližně stejně vysoké, nějakých 1607 a 1610 metrů nad mořem, obě kuželovitého tvaru s podobně širokou základnou. Stojí vedle sebe odděleny sedlem s půvabným názvem Medziholie a jmenují se Rozsutec a Stoh.

Hledím na ně celý zpocený z výstupu na protější hřeben, celý ještě zpitomělý z náhlého přesunu z toxické Ostravy do horského větru a znovu mě zaráží, jak jsou si ty hory nepodobné. Každá tak dokonale sama svá, že by člověk otázku po podobnosti snadno přehlédl. Rozsutec je vskutku rozsutý – holé rozpraskané skály a erodované svahy nebezpečných kamenných sutí; a proti němu Stoh plný, oblý a pevný jako prs mladé ženy, až na samý vrchol porostlý líbeznou horskou loukou.

Nechápu to. Ve stejných podmínkách, ze stejné horniny. Moje logika mi říká, že by měly vypadat velmi podobně. Čím byl potrestán Rozsutec? Čím to, že jeho soused tak vzdoruje erozi? Když vidím příkladně dvě čtyřicetileté ženy a jedna je stále žádoucí a plná života a druhá rezignovaná otrávená ženská, moje logika mi říká, že je to životním stylem, nebo nemocí. Nebo dva mládenci – jeden se vzdělává, jde ze sebe, do světa, jak mladý jelen, a druhý, bledá vyfetovaná troska s výpadky paměti. Moje logika mi říká, že to je výchovou nebo prostředím, genetickou výbavou. Ale je to skutečně tak? Jakou genetickou výbavu mají hory? Možná, že nějaký geolog by mi to vysvětlil. Asi určitě. Geologové lidských vrstev také jistě vykopou příčiny, proč lidé chřadnou nebo rostou. Proč pro některé svoboda znamená kameny rozhazovat a pro jiné kameny shromažďovat. A subjektivistický estetik k tomu dodá, že obojí je stejně dobré nebo špatné, stejně krásné nebo hnusné, záleží jen a jen na společenské konvenci. Jistě, krásný je Rozsutec i Stoh, ale nikdo nepopře, že jsou ty hory jiné. Miliony let vedle sebe úplně jiné. Tady si vždycky uvědomím, že věci nejsou, jaké by měly být dle naší logiky, ale jaké jsou ve skutečnosti. Ani naše věci – životy, rodiny, města, trhy – nefungují, jak by měly dle predikčních modelů, ale podle své skutečnosti, které rozumíme asi tak stejně jako genetice hor. Možná, že nakonec, a vždycky pozdě, pochopíme příčiny jinakosti, ale její smysl? Smysl jinakosti? Proto je dobré utíkat z toxických měst na hory, aby člověk na chvíli zmlkl před skutečností světa, na kterou se neumí ani zeptat.