Dvacet let

Na chodbě Černínského paláce hovořím s mužem, který mnoho pamatuje – profesorem Pickem. Mluvím o tom, že moje generace si stále ještě úplně nezvykla v nových časech po roce 1990. Ještě stále se cítíme chyceni mezi socialismem a tím, co přišlo po něm. Navíc těch dvacet let bylo tak naplněno starostmi a proměnami, že uteklo hrozně rychle. Ještě jsem si nestačil přivyknout na poslední umělecké výboje a již přichází generace studentů, která se trochu instinktivně a trochu programově staví proti svým otcům-avantgardistům. Nejspíš to znamená, že se už zase rodí nový myšlenkový svět. Pan profesor kývne hlavou a prohlásí: „První republika také trvala dvacet let.“

Když se díváme nazpět do moderní české historie, vnímáme první republiku jako celou masivní epochu, ve které dozněla secese, prosadil se automobil, začal funkcionalismus, expresionismus se přelil do sociálního umění a odtud do poetismu, surrealismu a mnoha individuálních směrů. V našich očích nabývá první republika rozměru celého století, protože se v ní událo tolik zásadních politických i myšlenkových obratů. Ale možná, že i lidé, kteří tuto epochu žili, se cítili být chyceni mezi monarchií a republikou a třeba i jim ve víru změn přišlo, že mezi oběma světovými válkami uplynulo sotva osm či deset subjektivních let.

Můžeme vůbec srovnat dvacet let první republiky a našich uplynulých dvacet let? Obě období přinesla podobně výrazný předěl, vytváření sítě silnic a dálnic, výstavbu nových čtvrtí, tehdy elektrifikaci a dnes plynofikaci země. Poměrně obtížně se srovnává politická kultura, protože v obou případech osciluje a reaguje na okolní státy. Co se týče literatury, zdá se, že naše doba nemá velikány typu Vančury, Čapka, Seiferta či Nezvala, ale spíš celou plejádu slušných, menších autorů. Na výtvarné umění je možná příliš brzy, ale první republika si od počátku byla vědoma osobností, jako byl Josef Čapek či Václav Špála. Dnes se žádný z mnoha výborných kumštýřů nemůže považovat za národního, tedy národem přijatého umělce. Mezi národní postavy však nadále patří sportovci a k nim přibyli zejména ti herci, kteří se objevují na obrazovkách skoro každý den.

Pokud bylo těchto dvacet let nějakým uzavřeným obdobím, pak jsme určitě naplnili program výstavby a organizace země, nejspíš splnili očekávání masové a populární kultury, ale možná nedosáhli na těch několik absolutních vrcholů první poloviny 20. století.