Noví chalupáři

V 90. letech to vypadalo, že se privatizace Českého Krumlova po všech stránkách povedla. Starosta odmítl lákavé nabídky německých a rakouských developerů, kteří chtěli odkoupit nejenom jednotlivé domy, ale rovnou celé bloky historické zástavby. Místo toho radnice umožnila odkup domů lidem, kteří v nich bydleli. Ti však byli nuceni je restaurovat, tím se zadlužili, a aby získali peníze zpět, otevřeli v přízemí kavárničku nebo nějaký obchod. Během velice krátké doby město začalo žít.

Přineslo to pocit naplnění města, ale hned v další fázi začalo vyprazdňování. Nejprve se to projevilo ve zboží a pak v budovách. Malá historická města v sousedním Rakousku rovněž prodávají všelijaký nevkus, ale jedná se alespoň o místní kýče. Naproti tomu v Čechách se zahnízdil v podstatě totožný sortiment cizích výrobků. Kromě lisovaného jantaru, ruských matrjošek a čínského křišťálu se objevují šperky, které vypadají, jako by byly zhotoveny z českých granátů, ale je velice těžké zjistit, odkud tyto kameny skutečně pocházejí. Rovněž čeští obchodníci občas přistihnou čínské turisty, jak fotí detaily postaviček Ferdy Mravence či vojáka Švejka, a bojí se doby, kdy se veškerý český folklor bude vyrábět v Asii. Jako by se přitom měnil vnitřní obsah města ve prospěch věcí bez duše a místa.

V Krumlově se však objevil i další nový jev, který se šíří do nejkrásnějších partií dalších historických měst. Bohatí lidé kupují krásné staré domy, ale nebydlí v nich. Buď do nich ukládají peníze, protože předpokládají, že renesanční dům na náměstí nemůže ztratit svoji hodnotu, nebo je používají jako chalupy, kam občas přijedou na víkend. Je to praktické hlavně u menších měst s krásným okolím.

Městská jádra se kvůli tomu vylidňují a po odjezdu turistů i nových chalupářů člověk v podzimním večeru prochází dobře udržovaným, ale jinak mrtvým městem s tmavými okny. Takový je v podstatě osud pražské Malé Strany, kde se pár přežívajících starousedlíků bojí doby, kdy přijde nový, často italský či ruský majitel a oni se s dobrým odstupným kamsi vystěhují. Bylo by snadné nadávat na kapitál nebo tržní podmínky, ale celou záležitost do určité míry drží v ruce místní radnice, které se víc starají o své majetky než o své lidi a neuzavírají prodejní smlouvy s podmínkou, že kdo chce určitý, pro život města významný dům vlastnit, musí v něm také bydlet.