Pod Akropolí

V Athénách otevřeli nové muzeum Akropole. Už neleží v zadní části vrcholové plošiny, ale mezi menšími domy pod jižním úpatím Akropole. Athény jsou zvláštní město. V roce 1810 se ještě jednalo o zpola zapomenutou osmanskou pevnůstku s malým, napůl městským, napůl vesnickým zázemím. Tehdy měly Athény pět tisíc lidí, dnes jich mají skoro pět milionů. Po získání nezávislosti nejprve docházelo k likvidaci minaretů a některých mešit. Ale archeologickým vykopávkám, které masivně začaly až kolem roku 1880, tedy skoro dvě století po Římu, musely ustoupit i středověké kostelíky. Mizely tak muslimské i křesťanské památky.

Další pohroma přišla v 70. a 80. letech minulého století, kdy docela pěkné, rázovité domy z 19. století začaly ustupovat moderní zástavbě. Uliční síť se nezměnila, ale místo dvoupatrového původního domu najednou stál šestipatrový. Počet lidí a zejména automobilů se zmnohonásobil. Dodnes na přeplněných ulicích Athén potkáte vozíčkáře a maminku s kočárkem jen výjimečně. Nevejdou se tam. Proces likvidace historických domů dál pokračuje.

Výsledkem je nespojené město, které má v podstatě jenom dvě polohy – antickou a moderní. Automobilů je tolik, že návštěvníci spekulují, zda řecká vláda neplatí svým obyvatelům za to, že donekonečna jezdí kolem náměstí. Do této situace, kdy zachování každého průměrného historizujícího či secesního domu je malým vítězstvím, vpadlo nové muzeum.

Je krásné, velké a na rozdíl od středomořských domů je tmavé. Mnoho Athéňanů má pocit, že je příliš grandiózní a že představuje charakteristický příklad předkrizové architektury, kdy se ještě nesmělo šetřit. Muzeum ničí měřítko původní zástavby, ze které toho již stejně mnoho nezbylo. Dál panuje obecný názor, že muzeum je tak velké, aby ukázalo Britům, že jim mají vrátit uloupené Elginovy mramory, protože jim zde bude lépe než v Britském muzeu.

Vstupné je zatím zavádějící – jedno euro. I přes veškerou kritiku má muzeum jeden úžasný aspekt, který z něj dělá jedno ze základních evropských muzeí. V jeho horním podlaží je na obdélníku velikosti Parthenonu vystaven, a to v originálech i kopiích, parthenonský vlys. Tvoří jej 160 m dlouhý reliéf, který pravděpodobně představuje procesí přicházející z Eleusiny. Vůbec poprvé si jej můžeme prohlédnout „z očí do očí“. Uvědomil jsem si, že Řekové nám dali nejen sport, divadlo, diskusi a demokracii, ale také kulturu založenou na obrovském množství obrazů.