reklama

Neznej mě!

reklama

Vždycky znovu mě zarazí a trochu otráví námitka mých blízkých a známých, že moje příběhy nemohou pořádně posoudit nebo číst, protože mě znají, a co horšího, poznávají i jednotlivé postavy v mých povídkách. A to jim prý kazí čtenářský zážitek. A přitom primárně píšu hlavně pro ně. Mám snad začít psát fantasy nebo historické romány? A co když se poznají i v tom? Položil jsem si otázku, proč tomu tak je. Proč znát někoho nebo číst příběh, který jsem zažil, je považováno za trapné, příliš osobní a jaksi nepříjemné?

Jan BalabánNěco to vypovídá o naší společnosti. Zdá se, že povětšinou rezignujeme na vlastní příběhy. To, co žijeme my, není nebo nemá být pro druhé podstatné, po tom nikomu nic není. V tomto postoji je až jakási štítivost, jako by na vás někdo sahal nebo jako když přijdete do svého vykradeného bytu. Třeba vám toho ani moc nevzali, ani velký nepořádek neudělali, ale ten pocit, že tu někdo cizí byl, je odporný a zůstává na věcech jako slimáčí stopa. Člověk by se nejradši odstěhoval.

A podobné je prý poznat něco známého nebo, nedej bože, sebe sama v knize. A z čeho pak máme my realisté svoje příběhy plést, z hovna? Nechci nadužívat vulgarismy, ale zdá se mi, že zrovna tuto hodnotu dnešní člověk přikládá svému životnímu příběhu. Ne že bychom se neměli rádi. Slova „pamatovat na sebe, rozmazlovat se, užít si“ na nás civí z každé reklamy. Ale že by o nás někdo měl psát, no to je nemožné. Vždyť jsme jen obyčejní lidé. Psát se má o celebritách nebo zločincích, což jsou často jedni a titíž, nebo aspoň o lidech, které neznáme, ale o nás? My jsme jen obyčejní lidé. Toto označení není v českém jazykovém úzu urážkou, ale naopak znakem normality, viz inzeráty typu „obyčejný kluk hledá obyčejnou holku“ a budou spolu mít obyčejný život.

Takoví lidé nemají být hrdiny povídek a románů, ale jsou hrdiny drbů a pomluv. Oni mě pomlouvají, říkají často lidé na to, že někdo jen pravdivě vypráví o tom, co dělají. Promluvit už znamená pomluvit. Může to být proto, že svoje soukromí považujeme za natolik ubohé, že je vlastně ostuda ho vyjevit, anebo máme prostě strach z osobního dotyku. „Nesahej na mě!“ křičíme jako v noci na ulici v nebezpečné čtvrti, kde každý dotyk je už útokem. V takovém světě jsou nejméně nebezpeční lidé, kteří neexistují, umělé postavy, obrazy modelek a role herců, ale kdo má z takového materiálu něco uplácat.

reklama
comments powered by Disqus
Původní diskuse
J. Chleboun
16.9. 15:41
Povzbuzení
Mně se naopak líbí vědomí, že s autorem sdílím jakési spiklenecké zasvěcení do míst a snad i osob v jeho povídkách. Vítkovice se středobodem dnes zaniklé bohulibé hospody pro mne nejsou jen jménem ostravské čtvrti, nýbrž i osobitým územím mezi Rudnou a železárnami, a pokouším se odhadnout, o kterých zákoutích autor píše. Podobně uvažuji i nad postavami z jeho textů. Znám předobraz toho či té? Co zůstalo z živého originálu? Co je fikce? Je to výzkum zábavný - možná i proto, že odkaz na sebe sama jsem dosud nenašel :-)
reklama
reklama
reklama
 
Časopis Respekt
20. - 26. května 2013, č. 20/13

Hlavně ať to hraje

Tomáš Lindner

Trenér Pavel Vrba vrací českým fanouškům radost z fotbalu

celý článek

Školka, základ státu

Adam Šůra

Zajistit chybějící místa ve školkách může být překvapivě...

celý článek

Byl vizionář, svoji vizi ale neprosadil

Erik Tabery

S historikem Jiřím Sukem o zkoumání Václava Havla a...

celý článek
všechny články předplatné
 
Nenechte si ujít

Lítost nad Bohuslavem Svobodou

Marek Švehla

Praha je nejen bez peněz, ale i bez vlády

Návrat do budoucnosti v režii Google

Martin Uhlíř

První uživatelé Google brýlí: Je co zlepšovat

Editorial: Odkrývání Václava Havla

Erik Tabery

Žádná historie není tak vzdálená, aby nás nemusela zajímat. V případě té jen pár desítek...

Uplynulých sedm dní očima Ivana Lampera

Ivan Lamper

Uplynuly dva měsíce od chvíle, kdy skupina dosud neznámých ozbrojenců přepadla v...

reklama
 
reklama
reklama