Akce „Dělnická strana“ jde do finále

Nejvyšší správní soud včera straně předal vládní argumentaci a nejpozději do půlky listopadu žádá odpověď – jinými slovy důvod, proč by měl stát od zákazu upustit. Teprve nad obhajobou DS soud rozhodne, zda postaví extremisty mimo zákon.

I když jde zatím o nezbytné procesní úkony, které zatím o výsledku vůbec nic nenaznačují, o Dělnické straně jako o uskupení nabádající k násilí a šířící xenofobii a nenávist už toho víme víc než dost. Už to není rozhodně marginálie, jak ještě před rokem tvrdil předseda ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny Marek Benda, nýbrž jde o reálné nebezpečí, kterým se musí zabývat na stovky policistů.

Činnosti ke zkoumání se nabízí skutečně pestrá paleta. Jednak označování cizinců, Židů, homosexuálů a ostatních minorit za nebezpečí pro český národ, pochodování v čele agresivních protiromských bojůvek, nebo třeba výroba předvolebních plakátů ve stylu NSDAP.

Nemusíme zrovna bádat v tajných rešerších zpravodajců z BIS, varujícím před zvyšujícím se vlivem pravicového extremismu, abychom všemu dostatečně rozuměli. Z řad příznivců a sponzorů Dělnické strany totiž vzešli organizovaní a rasově motivovaní „vrazi bez příčiny“ – žháři z Vítkova. V současnosti se sice čeká na soudní resumé, obžaloba je ale viní z rasově motivovaného útoku.

Co se týče aktuálního pokusu o zrušení DS, jak známo, vláda na jaře svou první při prohrála, ta současná ale přece jen jistou reflexi hrozivých posunů ve společnosti a na neonacistické scéně zaznamenává: předložený návrh (na rozdíl od toho prvního, ten měl tehdy stran čtrnáct) má šestašedesát stran a osmaosmdesát příloh včetně nejrůznějšího důkazního materiálu (třeba videonahrávek či fotografií) a stát má zastupovat právník Tomáš Sokol proslavený nejen razantní obhajobou disidentů za minulého režimu ale i pokusem zakázat z počátku devadesátých let jiné extremisty - komunistickou stranu.

A pro místní společnost to může být i jistým precedentem: pokud totiž vláda neuspěje, čeká nás martýrium promarněné šance zhostit se jedné „extremistické kapitoly“ (komunistická ideologie nás straší i dvacet let po revoluci a jistě to není nadarmo – dobře přece víme, co naši rudí spoluobčané během své vládnoucí „legality“ svedli) a pak - správní vítězství Dělnické strany by mohlo být nejen vítanou pobídkou jak rozmnožit vlastní řady nacionalistů, ale u části veřejnosti podpořit přesvědčení, že v Čechách jde ve vztahu k menšinám především o jakýsi zapeklitý, chronický a rozhodně neřešitelný problém.

Druhá prohra vlády, respektive postoje českého státu, by mohla znamenat, že její protiextremistické postoje nejsou tak silné v kramflecích a to by dobrý signál rozhodně nebyl. Z procesního hlediska by ale ani druhý záporný verdikt nemusel znamenat konec jejího boje: po několikaměsíční lhůtě může být návrh na zrušení „dělníků“ podán znovu. Jenže to už by byly třeba volby a tedy další těžko rozplétatelná situace.