Jacques Švejk

Ještě v dobách svého prezidentství byl v jednom rozhlasovém pořadu Jacques Chirac dotázán, jaká je jeho nejoblíbenější kniha. S odpovědí neotálel a zajisté překvapila nejednoho posluchače. Francouzští prezidenti většinou vyrukují s národní klasikou typu Victor Hugo, Marcel Proust, Gustave Flaubert. Hlava francouzského státu však nečekaně prohlásila: Osudy dobrého vojáka Švejka.

Jelikož se moderátor spokojil s touto odpovědí, těžko říct, čím patálie Josefa Švejka prezidenta tak silně oslovily. Možná s ním sdílel zálibu v pití piva, Chirac je známý konzument mexického ležáku Corana. Naopak jeho uchu mohl lahodit šťavnatý jazyk románu, kde o vulgarity není nouze. Prezident proslul oblíbeným výrazem po jednáních vlády „je les emmerde“, „se.. na ně“. Pro změnu putimská anabáze Chirakovi třeba připomněla mládí, kdy na pár měsíců sekl se studiemi a na lodní lince Le Havre–Dakar vozil do Francie africké uhlí.

Tady však podobnosti asi končí. Jacques Chirac například nikdy neobchodoval se psy, není známý ani jako vypravěč opulentních historek ze života, byť kariéře vojenského pucfleka se částečně blíží jeho po studijní anabáze ve Spojených státech, kde jezdil od města k městu a živil se coby umývač nádobí.

Ostatně kdyby Haškovo geniální dílo o nekonečné lidské hlouposti, ješitnosti, touze po moci, úskocích a aroganci, přiživovaných přemrštěnými ambicemi, četl pořádně, nikdy by se nemohl stát prezidentem. Švejk totiž není obrazem malosti a zbabělosti jednoho natvrdlého Čecha, jak někdy bývá mylně interpretován, ale úžasnou zprávou o jedné z možností, jak odmítnout na první pohled neotřesitelný systém a řád, vystavěný a poháněný právě zmíněnými lidskými vlastnostmi.

Ale zpět k Chirakovi. Podle všeho si z proslulé knihy především odnesl slavný výrok feldkuráta Katze. Neboli že se vyplatí, „zatloukat, zatloukat, a když se to provalí, zase zatloukat“. Minulou středu totiž z Francie přišla zpráva, že pařížský tribunál definitivně zprostil bývalého prezidenta všech obvinění podložených pádnými důkazy, jež se vztahují k době jeho působení na pařížské radnici. Tedy z případů korupce, osobního obohacování, financování strany RPR z veřejných fondů. Z obvinění, jež zarputile popíral a tvrdil, že jsou to případy abracadabrantesques, neuvěřitelné. Což s uspokojením kvitovali pouze znalci poezie Arthura Rimbauda. Toto košaté adjektivum pochází z jeho básnického pera.


Příští týden píše Jan Gregor.