Jak opravit svět

Jihlavský festival myslí filmem na současnou krizi kapitalismu


Kdo je přesvědčen, že by dokument měl nezúčastněně zachycovat realitu, ať se vyhne příští týden Jihlavě. Organizátorům tamního festivalu se podařilo sestavit lákavou kolekci filmů, které komentují výzvy a problémy globalizovaného světa. Jsou aktivistické, alarmující, polemické a často i velmi zábavné.

Vycucaných dvanáct miliard
Hned několik z nich vychází z tvrdé kritiky ideologie volného trhu, chování nadnárodních korporací a světových finančních institucí. Ta se v tak razantní podobě v našich mainstreamových médiích často neobjevuje. Autor těchto řádků neměl možnost vidět dva velké programové hity: ironické milostné vyznání nejslavnějšího amerického tlouštíka s kšiltovkou Michaela Moorea O kapitalismu s láskou a adaptaci bestselleru i u nás dobře známé novinářky a aktivistky Naomi Kleinové Doktrína šoku, v níž se do globálních strategií finančníků pustil Michael Winterbottom (Síla srdce, Nonstop party). Zato ovšem zhlédl dvouapůlhodinový „referát“ quebeckého režiséra Richarda Brouillettea s nepříliš atraktivním, avšak vše říkajícím názvem Obklíčení – demokracie v osidlech neoliberalismu.

Pomocí rozhovorů s historiky, ekonomy a intelektuálními ikonami typu Noama Chomského nebo Ignácia Ramoneta tu autoři skládají poměrně nedogmatickou (dávají prostor i vyznavačům opačného světonázoru) obžalobu ekonomického systému, který se vymkl kontrole a který podle zpovídaných přispívá k rozevírání nůžek mezi bohatým Severem a rozvojovým Jihem. Mediální guerillová úderka Yes Men (Andy Bichlbaum a Mike Bonanno) jde naopak na paradoxy globalizace s vtipem. I ve svém druhém celovečerním snímku Yesmeni opravují svět se pouštějí do recesistických sabotáží, aby upozornili na bohorovnost nadnárodních korporací. Jejich metoda je trochu z ranku Sachy Barona Cohena: pomocí falešných webových stránek se jako tiskoví mluvčí probojovávají do médií nebo přepadávají konference velkých společností. Největší zářez ve filmu představuje probourání do živého vysílání BBC. V přestrojení za mluvčího Dow Chemical, společnosti odpovědné za dvacet let starou havárii v indickém Bhópálu, tam Bichlbaum oznámil okamžité odškodnění všem zdravotně postiženým ve výši dvanáct miliard dolarů. Po provalení mystifikace se aktérů jistý novinář ptal, jestli se obávají žaloby ze strany chemického koncernu. Nikdy žádná nepřišla.


Džejár v. Brežněv
Rozvíření negativní publicity se totiž korporace bojí jako čert kříže. To si ověřil i Robert Kenner, režisér ve Státech velmi diskutovaného snímku Jídlo, akciová společnost. Nikdo ze zástupců několika málo velkých společností, které si rozparcelovaly americký potravinářský průmysl, nebyl s tvůrcem filmu ochotný mluvit na kameru. Snímek se dotýká celé řady poměrně známých problémů od složení potravin, vzrůstajícího počtu kontaminovaných produktů v supermarketech až po zacházení se zabíjenými zvířaty. V koncentrované devadesátiminutové formě z něj opravdu není dobře po těle.

Gurmánské asociace naopak navozuje název výborného polského filmu Králík po berlínsku. Snímek polského tvůrce Barteka Konopky přináší příběh o různých podobách svobody a nesvobody, a to na příkladu kolonie králíků, kteří se přemnožili v pásu země nikoho mezi západním a východním Berlínem. Železná opona hraje zásadní roli i v estonském dokumentu Disko a atomová válka. Režisér Jaak Kilmi vyrůstal v Tallinu, kam za socialismu dosahoval signál finské televize. Popisuje s nadsázkou, jak seriály Dallas nebo erotická série o Emanuele v očích dospívajících úplně podkopaly účinek sovětské propagandy.

Popkulturní imperialismus přinesl aspoň někde své plody, dalo by se říct s nadsázkou, když už to západní imperialismus ekonomický a vojenský od dokumentaristů schytává na všech frontách. Jako třeba v nesnesitelně iritujícím, adorujícím portrétu božského Diega nazvaném Maradona by Kusturica, který není o fotbale, ale o egu dvou narcisů a o politice. Srbský režisér se v něm producíruje takřka v každém záběru a neuvěřitelně nadbíhá odulému Castrovu příteli, který svůj slavný gól rukou do anglické sítě ve čtvrtfinále MS v roce 1986 radostně prezentuje jako pomstu za válku o Falklandy. Důvod je jednoduchý: Británie jako jeden z hlavních členů NATO leží Kusturicovi v žaludku od bombardování jeho vlasti během kosovské války.

Ostatní filmy z jihlavského programu kritické vůči politice Západu naštěstí nepotřebují vytrubovat do světa svou osobní nenávist a zášť. Více o festivalu na www.dokument-festival.cz.  

Na téma letošního XIII. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, příprav, zahájení, programu, hostů, soutěžních snímků i doprovodných akcí, můžete 28.10. od 11:00 diskutovat s organizátory Andreou Slovákovou a Janem Hlubkem na respekt.cz.