Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Je tu vše – a tak dále

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Neúplné seznamy Umberta Eka

Luxusní obrazové publikace dokonale odpovídají představě hodnotného dárku, a to zvlášť v případě, nejsou-li určeny k pouhému pokochání reprodukcemi, ale nabízejí-li zasvěcený průřez dějinami umění. Před čtyřiceti lety se pod mnoha stromečky objevily objemné svazky z edice Larousse, o nějakých patnáct let později posloužil stejnému účelu snad ještě lépe Pijoan. Obě kompendia sledovala velký příběh západní kultury od prvních starověkých civilizací po aktuální modernistické výboje; drobné odbočky k umění přírodních národů či vzdálených civilizací byly jen příležitostné.

Po lekci postmodernismu a multikulturalismu by takto pojatý výklad asi neobstál. S novou koncepcí průřezové umělecké publikace přišel před pěti lety italský filozof, estetik, sémiolog a romanopisec Umberto Eco. Ve svých Dějinách krásy z roku 2004 (česky 2005) použil chronologii pouze jako pomocnou vedlejší osu. Soustředil se na periodické proměny vkusu, aby ukázal, že se představy o kráse se střídají, vracejí a rozvíjejí v lehce pozměněných podobách. Protějškem Dějin krásy se roku 2007 staly podobně pojaté Dějiny ošklivosti a letos Eco na obě díla navázal obdobně koncipovanou publikací La Vertigine della Lista, jejíž český překlad pohotově vydalo Argo pod titulem Bludiště seznamů.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Tajemství fascinace

Přitažlivý ediční tvar zmíněných svazků vychází z principu skládačky. Po obecněji laděné předmluvě následují jednotlivé kapitoly, v nichž se proplétají tři základní komponenty: skvostné reprodukce uměleckých děl, obsáhlé citace myslitelů různých epoch a krátké autorské komentáře. Díla potěší, i když je třeba jen letmo prolistujeme jako luxusní časopis, náročnějším čtenářům pak nabídnou požitek z nápaditě uspořádaných rozmanitostí.

Poslední svazek vznikl na rozdíl od předchozích tak trochu na zakázku. Autor byl vyzván, aby v listopadu 2009 uspořádal v pařížském Louvru cyklus přednášek na téma, které si sám zvolí. Seznamy či výčty jej prý od mládí fascinovaly. Vedle přednášek pro Paříž připravil i publikaci pro svého nakladatele – v podobě, jež se již osvědčila – a nakonec se stal i hlavním kurátorem stejnojmenné výstavy, která právě probíhá v Louvru. Když o ní referovala česká média, použila název Závrať ze seznamů, který se italskému originálu (a zřejmě i smyslu celého projektu) blíží víc než český titul knihy. Eco je zkušený průvodce, jenž nijak nebloudí. Vede čtenáře nejkratší cestou od jedné vyhlídky ke druhé. Předváděné komentuje jen stručně; zprostředkovává zážitek, ponechává však na každém, co si z něj odnese.

I v Bludišti seznamů nám Eco dává pocítit svou vědeckou erudici, ale zároveň připomíná kouzelníka, který tahá králíky z klobouku. Myšlenky, nečekané úhly pohledu i dobrodružné hypotézy nabízí ve zkratkovitém náznaku. Dokáže upoutat i neodborné publikum, aniž by problematiku příliš zjednodušoval, spíš ji fragmentarizuje. Kniha se čte jako intelektuální detektivka: předestře řadu indicií, doloží je citacemi a vyobrazeními, nabídne vodítka k luštění. Demonstruje tajemství fascinace, pohrává si s dráždivou záhadností estetických jevů, ale příliš je neobjasňuje. Nejde o učební látku, to by byla nuda, spíš o iniciační magii.

Krása i ošklivost patří k ústředním pojmům estetiky. Co však v této souvislosti znamená seznam? Pořizování rozličných výčtů, evidencí, registrací či rejstříků odedávna patří spíš k dovednostem administrativním než uměleckým. Jde vskutku jen o čistě osobní zálibu, jak Eco tvrdí v předmluvě? Jistě také, vždyť bizarně uspořádané enumerace miloval už jeho velký vzor J. L. Borges (v knize mnohokrát zmiňovaný i citovaný), u nějž se podivné seskupování nesourodých prvků stalo typickým znakem originální poetiky. I Borgesův příklad zřejmě Eka přiměl, aby dualismus krásy a ošklivosti doplnil třetím principem – představou závratného zmnožení, v němž se hrůzy s nádherami setkávají na společné platformě. V nějakém seznamu nakonec figuruje vše myslitelné, jde o terén bez hranic, který se plně probádat nedá. Eco v jednotlivých kapitolách předvádí, jakými způsoby lze toto téma uchopit. Ověřuje si možnosti typologie či taxonomie, rozhodně se však nepokouší odvodit z nich nějakou pevnou systematiku.

Není tady všechno
Luxusní obrazová publikace naštěstí nevyžaduje analytickou důkladnost. Stačí důvtipné postřehy, nečekaná podobenství, efektní metafory. Hned v předmluvě předkládá Eco dvě zkratkovitá vymezení: seznamy dělí do dvou skupin, z nichž první charakterizuje heslo „je tu vše“, zatímco druhou dovětek „a tak dále“. Výtvarná složka působí v publikaci spíš jako ozdobný doplněk. Nesrovnatelně mnohotvárnější podoby seznamů nabízejí citace textů – od Hesiodovy nomenklatury antických božstev a Homérovy zdlouhavé inventury řeckého loďstva před Trojou přes fantastické seznamy středověku a obžernou popisnost klasického realismu až po důmyslné využití různých výčtů u novodobých autorů, kde vedle Joyce, Célina, Pynchona, Barthese či Pereka uvádí Eco i pasáže z vlastních románů.

Vybraná výtvarná díla knihu dotvářejí, stmelují, jejich výběr však často působí náhodně. Sotva je lze pokládat za rovnocennou paralelu textů, v intelektuálním smyslu jde spíš o jakýsi dodatečný bonus. Příznačná je už první kapitola o Achillově štítu, na němž bylo podle legendy vyobrazeno univerzum. Něco takového snad může být popsáno, nikoli však vizuálně zpodobeno a reprodukováno. Eco podotýká, že literární atd. v klasickém obraze ztělesňuje například pozadí, evokující nezměrné dálky, nebo rám, činící z výjevu výseč nekonečně širší scenerie, kterou divák jen tuší. Je to chytrá argumentace, faktem však zůstává, že pokusy vyhledat výtvarné obdoby psaných seznamů působí v knize občas násilně. A to zvlášť ve starším umění, modernistické montáže, koláže, asambláže nebo lettristické experimenty vyznívají případněji. O hravé svévolnosti výběru reprodukcí, ale koneckonců i pojednávaných výtvarných fenoménů, svědčí i nevysvětlitelné mezery. V celé knize nejsou kupříkladu zmíněny umělecké projevy, v nichž se literární a výtvarné „seznamy“ nejvíce sblížily – figurálně hieroglyfické malby starého Egypta nebo mezopotamské reliéfy odvozené z válečkových pečetidel.

Revoluce modernismu, ona sto let stará vzpoura proti platnosti starých seznamů (rozuměj: společenských hierarchií a žebříčků etických i estetických hodnot), je v knize zachycena výtečně. Kupodivu jsou tu však pominuty jiné seznamy, pro století modernismu ještě charakterističtější: seznamy padlých v obou velkých válkách, seznamy osob určených k likvidaci, seznamy kádrové i denunciační, seznamy obětí společenských experimentů, které měly nahradit tradiční řád. Pravda, tyto seznamy moc esteticky nepůsobí. Jsou metaforou násilných pořádků, což by bylo téma pro úplně jiný, komerčně mnohem méně úspěšný typ knihy.

UMBERTO ECO: BLUDIŠTĚ SEZNAMŮ
Překlad Lenka Kováčová, Jindřich Vacek, Vlasta Dvořáčková, Anežka Charvátová, Daniel Korte, Magdalena Křížová, Jiří Pelán, Josef Prokop, Hana Šedinová, Kateřina Vinšová, Martin Žemla, Argo, Praha 2009, 408 str.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 50/2009 pod titulkem Je tu vše – a tak dále