Je to vždycky problém, když vám čtenáři nebo dokonce i kritici říkají, že se vám něco povedlo. Pamatuji se, že když v šedesátých letech uvedli moji první hru Zámek, měla takový ohlas, že ji straničtí byrokraté raději zakázali. Zámek jsem v okamžitém zapálení psal týden. Rozhodl jsem se hned po jeho uvedení napsat novou hru, ale pocit,že nesmím zklamat očekávání, mě tak svazoval,že jsem se s ní mořil sedm měsíců a kromě jedné inscenace v USA se žádného ohlasu nedočkala.
Při psaní druhého dílu pamětí mě svazoval podobný pocit. Navíc jsem si byl vědom, že dvacet let, která jsem se pokusil zachytit, tedy od pražského jara po pád komunistického režimu, bylo méně dramatických. Ve srovnání s druhou světovou válkou, koncentráky, terorem v padesátých letech mi připadala tato léta jen únavně vyčerpávající. Kromě výslechů, domovních prohlídek a činností, jako bylo vydávání samizdatu anebo pašování dopisů a knih do zahraničí či naopak do Československa,neudálo se v mém životě mnoho převratného.
Pokoušel jsem se bez předsudků posoudit tuhle sterilní dobu. Je pravda, že mě okolnosti přiměly stýkat se s poměrně nepočetnou skupinou lidí, kteří byli v aktivní opozici proti současnému režimu. Tato skupina nepředstavovala chování většiny obyvatel. Pod povrchem unavené komunistické diktatury totiž přibývalo těch, kdo připravovali tiše a neokázale její pád. Ukázat to byl můj záměr.
O jediné převratné události oněch let, o sovětské invazi, se mi nechtělo příliš psát…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
