Rozhýbat lidi

Na Piňu Coladu

Začalo to vlastně už rok před volbami ve skupině lidí, kteří se do Vodňan sjížděli za Janštou z pražských studií. Během společných večerů s místními vrstevníky založili občanské sdružení a nazvali ho prostě Vodňany žijou. „Program jsme dávali dohromady měsíce, ve volném čase, každý přinesl něco – informace, znalosti z knížek, nějakou zkušenost nebo objev. Ohromně nás to bavilo,“ popisuje vznik sdružení jeho předsedkyně Markéta Jirková (27), politoložka a studentka DAMU. Do stanov si mimo jiné vepsali: „Chceme pořádnou kulturu – filmy, divadlo, koncerty, výstavy“ a zároveň také „Nejsme stavitelé vzdušných zámků“.

Svá předsevzetí potvrdili během „multižánrového mezinárodního festivalu“ loni v září. Centrem bylo šapitó postavené v parku za kulturním domem. „Na harmonikářku Piňu Coladu přišel snad celý domov důchodců. Takové věci nás přesvědčují, že to děláme dobře a nejen pro vrstevníky,“ vzpomíná Markéta Jirková a Janšta ji doplňuje: „Odmítáme působit dojmem povýšeného misionáře – pražského intelektuála, který přišel spasit maloměsto a zanevře postupně na maloměšťáky, kteří jeho kulturu nechápou. Je nutné vědět, co místní chtějí. Ale kdybychom na druhou stranu všechno dělali jenom s Vodňanskými, brzy bychom své nápady vyčerpali. Jak říká Platon ve svém dialogu Politikos, důležité je neustálé vzájemné provazování, aby vznikla dobrá síť, utkaná dobrým tkalcem.“

Keep smiling

Kultura není jediná oblast, v níž se lidé ze sdružení Vodňany žijou angažují. Před rokem rozjeli informační kampaň k chystané těžbě písku v okolí Vodňan. Bývalí zastupitelé schválili záměr otevření rozsáhlého dolu, aniž by se na to zeptali místních. „Lidé neměli dostatek informací a nevěřili, že by vůbec mohli otevření pískovny ovlivnit,“ říká člen sdružení Lukáš Kraus (27), student politologie a práv. Sdružení proto kauzu popsalo ve vlastním zpravodaji, který v počtu čtyř tisíc dobrovolníci roznesli do domácností.

Snaha vyburcovat obyvatele vyvrcholila během pouti v září 2010 happeningem. „Hrála dechovka a pekly se klobásy. Místní kluci mezi tím jezdili v kolečkách na písek a volali: ‚Pojďte něco dělat s pískovnou!‘“ vypráví Markéta Jirková. Výzva vedená v odlehčeném duchu měla ohlas. „Byl jsem tím překvapený. Lidé neustále chodili a ptali se. Každý řekl nějaký názor, třeba že už je pozdě něco změnit nebo jsme rádi, že jste se na to podívali,“ vzpomíná Lukáš Kraus, který informační kampaň k pískovně vedl.

V komunálních volbách už Vodňanští starou radnici nezvolili. Naopak jeden ze zakladatelů sdružení Vodňany žijou Pavel Janšta se stal radním na občanské kandidátce Vodňany pro změnu a pak byl zvolen místostarostou. „Chtěl jsem kandidovat pouze do počtu, na nějakém nevolitelném místě, ale pak jsem si to rozmyslel,“ líčí. „Pokud chceme skutečně dosáhnout změny, nemůžeme se k politice stavět tak, že si s ní nebudeme špinit ruce. Kdybychom zůstali jenom u kultury a na politiku se vykašlali, ocitli bychom se za chvíli v nějakém undergroundu.“

Jasno o receptu na změny má i vodňanský starosta Blaščák. „Opozice neustále poukazuje na to, jak je možné, že se mladý kluk po škole bez praktických zkušeností nachází v téhle pozici,“ říká. „Já jsem ale už při sestavování koalice věděl, že jeden z nás musí být mladý. Pavel je chrličem nápadů.“

Řešení pískového dolu už Vodňany žijou přenechávají reprezentantům nové radnice. „My jsme hlavně chtěli rozhýbat lidi. Pro život v malém městě je nesmírně důležité, aby se vyjádřili. Ať už nakonec radní pískovnu schválí, nebo ne,“ uzavírá Lukáš Kraus ve vodňanské kavárně U Anděla během jazzového čtvrtka, který pravidelně pořádají členové sdružení Vodňany žijou.

„Duch koncertů a diskusních večerů, které tady mladí organizují, nese zvláštního ducha přátelskosti, bezprostřednosti,“ vysvětluje starosta Blaščák. „Najednou se ukázalo, že se tu lidé umí na sebe usmát.“

Autorka je novinářka.