Jak dosáhnout nechtěného

Být dnes slovenským politikem vyžaduje velkou dávku sebevědomí a hodně tlustou hroší kůži. Tato profese je totiž na Slovensku v posledních týdnech vnímána stále více spíše jako páchání organizovaného zločinu na úkor voličů než správa věcí veřejných ve prospěch lidu. Demonstranti z různých slovenských měst požadují odstoupení šéfů nejvýznamnějších politických stran, náměstími se ozývá volání „do basy“ a „velezrada“. Čištění průčelí budovy parlamentu, kterou demonstranti poházeli vajíčky a banány, trvalo několik dnů, očištění slovenských politiků od podezření ze spiknutí proti veřejnosti však už tak rychlé ani jednoduché nebude.

Slovenština má pro popis současné atmosféry v zemi hezké slovo „hurhaj“. Česky je mu nejblíže slovo povyk, nevystihuje však přesně charakter onoho zmatku a mnohohlasné vřavy vypuknuvší poté, co se koncem prosince na internetu objevila dnes už široce známá analýza tajné služby SIS s krycím názvem Gorila o korupčním propojení politiků s finanční skupinou Penta v letech 2005/2006.

Dvě zvláštnosti

Občanské protesty bývají typické pestrou skladbou aktivistů zleva i zprava a ty slovenské nejsou výjimkou. Pojí je autentická nenávist vůči politické třídě a touha po změně, byť si ji každý představuje jinak. Slovenská situace však má dvě zvláštnosti. Tou první je to, že protesty vypukly těsně před volbami a spolu se slovenskými médii, která se zabývají kauzou Gorila už déle než měsíc, zřejmě silně ovlivní jejich výsledky zejména na pravici.

Druhou zvláštností pak je to, že jedna politická strana vychází z celého „hurhaje“ bez ztráty kytičky, a to i přesto, že reprezentuje onu politickou třídu jako málokterá jiná. Je to strana Smer Roberta Fica. Podle předvolebních průzkumů bude jasným vítězem voleb a možná získá i nadpoloviční většinu křesel. Postkomunistická střední Evropa už jednu trpkou zkušenost s vládou jedné strany má – v sousedním Maďarsku vládne Viktor Orbán a jeho Fidesz dokonce většinou ústavní. Je tedy namístě otázka, zda dlouholeté selhávání politických elit a dnešní frustrace společnosti, která touží po změně, ve skutečnosti nedláždí cestu autokratům – jako už tolikrát v dějinách.

Odpověď, že ano, přesně toho jsme právě svědky, se dere na jazyk. Robert Fico totiž rozhodně není vzorným demokratem. Občanské svobody chápe spíše jako nutné zlo než základní kámen demokracie. Jeho mantrou je právo prostého lidu na materiální jistoty, jež mají mít přednost před svobodou. Proto má také tolik voličů, kterým vůbec nevadí, že v onom spisu Gorila se jeho jméno vyskytuje mnohokrát a vyplývá z něj, že se zástupci Penty jednal dokonce osobně v jejich konspiračním bytě. Fico ale dotěrné otázky novinářů odbývá argumentem, že on byl v tom čase v opozici, a proto se na korupci nemohl podílet (byť jeho pozdější koaliční vláda měla korupčních skandálů jako máku).

Výhoda malých dějin

Přesto je několik důvodů pro naději, že slovenský vývoj nepůjde „maďarskou“ cestou. Především samotný Fico neustále opakuje, že si přeje koaliční vládu, protože situace v zemi je tak vážná, že je třeba mít opravdu přesvědčivou většinu a rozložit odpovědnost na více stran. Také otevřeně říká, že klíčem pro výběr koaličních partnerů bude jejich kladný vztah k EU, čímž v podstatě omezil okruh na tři tradiční pravicové strany, které mají kromě evropské orientace v náplni také ochranu občanských svobod.

Kromě toho je tady ještě jeden rozdíl: Fico nemá žádnou národní ideologii ani představu o specifické cestě, kterou razí Orbán. Není to člověk, který by dokázal rozvášnit davy, a uvědomuje si, že slovenské společnosti chybí historické těžiště pro přitažlivý národní mýtus, jímž Orbán poblouznil maďarské voliče. To je výhoda malých národů bez velkých dějin.

To samozřejmě neznamená, že se Robert Fico o vládu jedné strany nepokusí, pokud mu voliči dají dost hlasů. Výhoda současných, jakkoli chaotických a ideologicky mnohobarevných protestů však je v tom, že si Fico jistě velmi dobře uvědomuje, jaká síla by se mohla otočit proti němu, pokud by příliš tlačil na pilu.