Psí život

Ze sna mě probouzí křupání sněhu. Škoda. Zdálo se mi totiž, že někdo nechal za popelnicemi velkou hovězí kýtu. Krásný sen. Ale zpátky do reality. Ospale se rozhlížím kolem. Tolik sněhu jsem už dlouho neviděl! Zvedám hlavu k šedé obloze, ze které se snáší tisíce vloček. Lepí se mi na chlupy. Nevím, který chytrák sníh vymyslel, ale dám tlapku do ohně za to, že pes to rozhodně nebyl.

Malátně se stavím na všechny čtyři a po důkladném protáhnutí se vydávám na obhlídku k nejbližším popelnicím. Když zabočím za roh, údivem sedám na zadek. Od mé snídaně mě totiž dělí obrovská hromada sněhu. Tak!

Dříve než se stihnu omluvit svému vrčícímu žaludku, uvědomím si, že mi tu něco chybí. Netrpělivě se rozhlédnu kolem a pak mi to dojde! Auta. Nevidím žádná jedoucí auta a neslyším ani jejich troubení. Sníh zasypal všechno. Mou snídani, cesty, zaparkovaná auta, která teď připomínají legrační úhledné kopečky, semafory, chodníky a, doufejme, že i kočky.

Jediný způsob, jak se dostat z Mejtaše dolů do centra, je využít proházenou uličku vedoucí středem silnice. Klusám tedy pěšinkou dolů a míjím lidi, kteří stoupají v opačném směru. Některé ignoruji, některé očmuchám. Po chvíli si dám hygienickou přestávku a zahledím se na protější zasněžené kopce, ve kterých jsou zasazená půvabná lidská obydlí. Ten pohled se mi nikdy neokouká. Neznám hezčí místo, než je Sarajevo. I když je pravda, že jsem nikde jinde nebyl.

Zanechám zbytečných úvah. Hlas mého žaludku mě žene na zasněženou třídu Maršála Tita. Kdyby byl normální den, lidé by spěchali sem a tam hnáni svými hladovými žaludky. Dnes je to jinak. Dvounožci se pohybují vycházkovým tempem a vykračují si přímo po silnici. Někteří se na mě usmívají, jiní mě škrábou za uchem, a mým psím kolegům dal nějaký mladý pár dokonce plechovku masa (méně zkušeným psům však doporučuji být neustále ve střehu, nikdy nevíte, kdo to s vámi myslí dobře a kdo ne). Kolem blikají fotoaparáty a mobily, protože tolik sněhu, jó to se musí zaznamenat.

Pokračuji směrem k Baščaršiji – staré části města. Míjím věčný oheň, který má kromě symbolické i tu praktickou funkci – hřeje. Dostávám se k náměstí Osvobození. Za příznivějšího počasí tu skupinky mužů hrají šachy přímo na zemi. Používají k tomu takové obří figurky. Rukou si podpírají bradu, soustředí se, vzájemně na sebe povykují, a když jim volají manželky, tak to raději ani nezvedají.

Dnes je tu však tolik sněhu, že se náměstím projít nedá. Abych se přes ně dostal, musím využít proházenou boční cestičku. Přeskakuji sněhovou hradbu a dostávám se na silnici. Odněkud se náhle vynořuje auto. Překvapeně na něj zírám a ono hledí na mě. Nemám kam uhnout, tak logicky předpokládám, že vycouvá. Nějaký člověk mě k sobě volá, nechám se podrbat a chvíli poslušně cupitám za ním v naději, že mi z toho něco kápne – ale kdepak.

Kolem mě proběhnou děti se sáňkami. Asi míří k parku. Alespoň někdo má ze sněhu radost. V žaludku mi povážlivě kručí. Kolem mě náhle projde dvounožec se psem „plnýmžaludkem“ na vodítku. Taková opelichaná potvora. Odvrátím hlavu. Nezávidím mu, to ne. Ani tu plnou misku, ani pravidelné hlazení, a dokonce mu nezávidím ani domov (i když trochu tepla by neškodilo). Hledí na mě prázdnýma očima, nechápe, nerozumí. Pche! Na ulici by ten třasořitka v oblečku nepřežil jediný den (divočejší psi by mu zvedli mandle).

Je čas jít dál. Kráčím a sleduji lidi s lopatami, jak shazují sníh z aut. Nechápu, jak pod tou vrstvou sněhu rozeznají to své. Zvedám hlavu k zatažené obloze a náhle mě vyleká představa, že tato kalamita nikdy neskončí. Zadívám se na starého muže s holí, který s pomocí ostatních úspěšně překonává sněhovou hradbu, a do duše mi zase vstoupí klid. Sarajevo už přečkalo horší věci. 

TOULAVÝ PES, 

Sarajevo