Peníze, paragrafy, lidé

Opatrné odhady říkají, že bezprostřední dopady schválených protikorupčních novel znamenají pro český rozpočet roční úsporu patnácti miliard korun. Z osmdesáti čtyř bodů schválené státní protiúplatkářské strategie jich vládou prošlo už čtyřicet. Náš kabinet je tím pádem v souboji s korupcí úspěšný, prezentovali minulý týden výsledky vládního snažení premiér Petr Nečas a jeho zástupkyně Karolína Peake. K tomu je potřeba jistá korekce: Nečas i Peake zatím staví úspěšnost protikorupčního tažení pouze na paragrafech nových právních norem a to nestačí. 

Sto miliard v komíně

Vládě se nedá v žádném případě upřít snaha změnit řadu špatných zákonů. Tím bezesporu zlepšuje klientelistické klima, které devastuje společnost a degraduje demokratický režim na prostor, v němž vítězí lidé s lepšími známostmi v politice a žaludkem na různé machinace v privatizacích či veřejných zakázkách.

Privatizace už jsou sice téměř u konce, loňský objem veřejných zakázek ovšem představoval sumu čtyř set padesáti miliard korun. Ve srovnání s cenami v cizině jsou zakázky předražené a o zisk se podle všeobecného mínění dělí vítězové soutěží s úředníky a politiky. S největší pravděpodobností to tak funguje, důkazy jsou však chatrné, protože stát se ani v nejmenším nesnaží škodu nějak vyčíslit, pojmenovat, analyzovat její příčiny. Místo něj to dělají různé občanské instituce. Existuje několik pozoruhodných analýz, které dovozují, že veřejné zakázky jsou v průměru předražené o dvacet pět procent. Loni tedy stát utratil zbytečně přes sto miliard korun. Jde o přibližný výpočet, občanské instituce pracují s čísly, která jsou neúplná. Získat totiž od státu relevantní údaje a informace o tom, jak systém zakázek od nápadu až po realizaci funguje, je stále příliš náročný požadavek. Úředníci a politici reagují na žádosti velmi liknavě anebo mimo mikrofon řeknou, že se bojí něco zveřejnit ze strachu z odvety politiků a mocných obchodníků. Tito lidé zkrátka pořád nemají jistotu, že vláda má skutečně zájem korupci odhalit a vyšetřit.

Nejde tedy jen o zákony, ale především o lidi na důležitých pozicích ve státní správě a justici, atmosféru, již vláda kolem těchto pozic vytváří například ochranou těch, kteří na korupci upozorňují. Bez toho se nepovede změnit společenské klima a boj s korupcí bude přes veškeré rozumné změny paragrafů selhávat.

Kde byl Pospíšil?

Nečas i Peake nevyslali na tiskovce signál, že by uvažovali tímto směrem. Naopak. Na tiskovku nepozvali ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, jehož rezort většinu prezentovaných změn připravil a z vlády dnes v antikorupční politice působí nejdůvěryhodnějším dojmem. Pospíšil totiž nemění jen paragrafy, ale dělá ještě důležitější věc – dosazuje na vedoucí funkce (hlavně ve státním zastupitelství) důvěryhodné, nebojácné lidi, zatímco ty zkompromitované propouští. A protože v politice jsou důležitá gesta, měl Pospíšil na tiskovce být.

Mezi znalci české politiky se všeobecně říká, že premiérovi ani Karolíně Peake se tyto Pospíšilovy změny nelíbí. Nabízí se tedy poměrně rychlý test premiérovy pravdomluvnosti. Zjednodušeně řečeno, jestli rozjeté personální změny mezi žalobci vezmou špatný konec (třeba kvůli tahanicím o odvolání vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly), budeme vědět, že premiér a jeho zástupkyně minulý týden lhali. Důsledné odhodlání bojovat s korupcí se za této vlády nekoná a konat už zřejmě ani nebude.