V zasedačceLidového domu se často mluví o věcech, které její osazenstvo nemá šanci z opozičních lavic příliš ovlivnit. První březnový pátekvšak byl na schůzi vedení strany bod, který drží ČSSD plně v rukou. Senát, ve kterém má partaj většinu, bude totiž brzy hlasovat o prezidentově návrhu, aby odcházející místopředsedkyni Ústavního soudu Elišku Wagnerovou nahradil v tom důstojném sboru docent práv, sociální demokrat a bývalý poslanec za tuto stranu Zdeněk Koudelka.
Předseda strany Bohuslav Sobotka a první místopředseda Michal Hašek byli kvůli jeho kandidatuře nedávno dokonce pozváni k prezidentovi do Lán a svůj zájem na Koudelkově zvolení podtrhl prezident později škodolibým vzkazem přes média, že by byl moc zvědav na argumenty, s jakými by senátoři z ČSSD „zamítli svého dlouholetého, mimořádně kvalitního poslance“. A do strany tím hodil rozbušku.
Zdeněk Koudelka je totiž nejen sociální demokrat, ale také bývalý náměstek a názorový stoupenec nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, proslulé svým zametáním politicky citlivých případů do ztracena. Takže Koudelkova ústavní kandidatura má v ČSSD zapálené odpůrce i stoupence a rozjitřenou diskusi mezi oběma tábory nakonec stranický předseda Sobotka uzavřel obecně přijatým návrhem, že vedení nebude své senátory svazovat nějakým názorem či doporučením; s tím, jak o Koudelkovi smýšlet, ať si zkrátka poradí sami. Jednohlasné morální rozhořčení, které v souvislosti s justiční mafií a ohýbáním práva à la Vesecká z Lidového domu dosud zaznívalo, tím rozhodnutím utichlo a rozštěpilo se na jednotlivé protichůdně znějící hlasy.
Tady jsem to vyznačil
Kanceláři vysokoškolského učitele a experta na ústavní právo Zdeňka Koudelky na Masarykově univerzitě dominuje na sektorové skříni obrovská maketa krokodýla. Tak se alespoň zvíře může jevit návštěvě z jiného města, místní v něm spíše identifikují symbol Brna, brněnského draka, jenž podle pověsti doputoval do města v 17. století z Turecka. Tahle jediná ozdoba pracovny je pro prostředí kandidáta na ústavního soudce příznačná. Sepětí Koudelky s městem, kde žije, učí a chce v něm zasednout do budovy Ústavního soudu, je silné: coby poslanec se zasadil o to, že se moravské centrum stalo sídlem ombudsmana či Nejvyššího správního soudu, prosadil do zákona povinný podíl vysílacího prostoru moravských studií ČT a posílil zákonné postavení brněnského letiště, vinařům pomohl od placení spotřební daně a v odborné práci z roku 1999 srovnávající postavení českého prezidenta se slovenským používá pro Českou republiku termín „Čechy, Morava a Slezsko“.
Podle zažité představy o Moravanech by tedy měl na židli pod drakem sedět bodrý a srdečný muž. Zdeněk Koudelka však toto klišé dokonale boří. Otázkám naslouchá strnule a ostražitě, odpovídá stroze a téměř bez mimiky, pohne se jen tehdy, když chce dokumenty, které si k tomu účelu dopředu vytiskl, podepřít nějaký argument. Třeba ten, že si četnými články, jimiž v odborném tisku a na svém blogu podporoval všechny sporné kroky Václava Klause, nechtěl umést cestu k prezidentově srdci a k taláru ústavního soudce. Ano, Koudelka obhajoval prezidentovu snahu nepodepsat Lisabonskou smlouvu, podpořil ho, když v rozporu s verdiktem soudu nejmenoval skupinu mladých justičních čekatelů soudci, a přispěchal se souhlasným právním názorem například i ve chvíli, kdy Klaus odmítl na návštěvě Austrálie projít bezpečnostním turniketem. Ale to všechno dělal nezištně, z ideového souznění. „To bych se na tu funkci musel chystat už dvacet let, o prezidentovi jsem psal i za Václava Havla,“ konstatuje a nabízí štos papírů se seznamem všech svých článků. „Vaši otázkujsem předpokládal a tady jsem pro lepší orientaci vyznačil například text už z roku 1995.“
No určitě
Blízkost názorů Koudelky a Klause však není hlavním důvodem, proč by mohl prezidentův kandidát v Senátu narazit. Hlavním svárem v ČSSD je dnes to, jak pojmout Koudelkovo angažmá na Nejvyšším státním zastupitelství v době, kdy se tu na příkaz moci brzdilo vyšetřování korupčních kauz souvisejících s politikou. Sám Koudelka z pozice náměstka pro legislativu a zahraniční vztahy sice do manipulací osobně nevstupoval nebo to alespoň není známo, k dění však nikdy kriticky nepromluvil a postup své šéfky v tutlání úplatkářské kauzy vicepremiéra Jiřího Čunka dokonce obhajoval. Není v možnostech tohoto textu vykreslit právní názory Zdeňka Koudelky na přesuny Čunkova spisu z jedné části země do druhé, kde pak jeden ochotný žalobce bleskurychle vytáhl politika z problémů, důležitější je dozvědět se, jak o těch letech na státním zastupitelství Koudelka smýšlí v úhrnu. Bylo podle něj za Vesecké všechno v pořádku, že se nikdy neozval? „Nebudu hodnotit vedení, kterého jsem byl sám členem,“ říká Zdeněk Koudelka. „Ať někdo přesně pojmenuje, kde se podle něj stala právní chyba, pak se vyjádřím, zda tam byla, nebo nebyla. Mě zajímají právní věci, ne to, co zajímá novináře.“
Vyznat se v postojích možného budoucího ústavního soudce k nezávislosti justice je ovšem důležité a těžko věřit, že opravdu nemá názor na nic, co nelze exaktně napasovat do řeči paragrafů. Zvlášť když ví, že otázka jeho náměstkování bude v Senátu silně rezonovat. Zdeněk Koudelka je schopen vykreslit svůj vztah ke kauze „justiční mafie“ pouze odklonem k osobní vzpomínce, jak kdysi v době, kdy byl poslancem, chodil v Brně občas na večeře zvané „právnické kačeny“ s lidmi, kteří pak v době čunkiády stáli proti sobě – jmenuje tehdejší nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou či strůjce zákulisních dohod v přesouvání Čunkova spisu, bývaléhomístopředsedu Nejvyššího souduPavla Kučeru nebo soudkyni Elišku Wagnerovou, o jejíž uvolněné křeslo svede v Senátu boj. „Vycházel jsem se všemi dobře a nikdy mě nenapadlo, že se ti lidé tak zásadně rozejdou. Jako když znáte nějakou dvojici, která se rozvede a začne na sebe láteřit, a teď po vás oba chtějí, abyste se někam přidal. A vy vlastně nemáte chuť,“ vysvětluje.
Chuť dnes nemá Zdeněk Koudelka prozradit ani to, co si myslí o snaze nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana napravit staré škody a odvolat Vlastimila Rampulu, který se drží židle vrchního žalobce v Praze, byť vychází najevo, že právě on a jeho lidé léta brzdili vyšetřování důležitých kauz. „Pokud se stanu ústavním soudcem a tento případ doputuje až tam, nemohu se k němu předem vyjadřovat,“ říká. Přesto mu však na adresu nového šéfa státního zastupitelství Zemana unikne poznámka, že těžko říct, „kam se dnes soustava posunula“. Nepamatuje prý situaci, kdy by jeden státní zástupce nasazoval na druhého odposlechy a ten druhý to pak odhaloval.
Tak zní Koudelkův popis faktu, že policie nasadila v utajené akci do Rampulova úřadu štěnici kvůli závažnému podezření, že tu účelově odtajnili identitu klíčového svědka v korupční kauze pandurů, aby zmařili vyšetřování vedoucí do politických pater, a Vlastimil Rampula pak na tiskovce bezpečnostní akci vyzradil médiím. Jaké tedy nasazování odposlechů mezi kolegy, když jde o důsledné policejní pátrání s povolením soudu, který musel odposlechy posvětit. „No určitě,“ odtuší Zdeněk Koudelka s ironií a poprvé se na vteřinku pousměje. Když se pak svaly obličeje srovnají zpět, vrátí se do hlasu i obsahu slov předešlá monotónnost a ústavní kandidát už dál svou myšlenku nerozvede. „Předmětem mého zájmu jsou právní otázky, o kterých píši. Nemusím se zabývat vším, co se na světě děje.“
Se Standou ve straně
S minulostí i názorovým tajnůstkářstvím Zdeňka Koudelky se teď tedy bude muset popasovat Senát a především převažující sociální demokraté v něm; u ODS lze odhadnout, že se velká část jejích senátorů bude snažit Klausovi vyhovět. Nedávno Senát jen těsně shodil prezidentovi jeho předešlého ústavního kandidáta Jana Sváčka, předsedu Městského soudu v Praze. Ten však ve dvou slyšeních před senátory ukázal, že ústavnímu právu příliš nerozumí. To u Zdeňka Koudelky nehrozí, tématem se zabývá celoživotně a je považován za odborníka.
Do Senátu nejspíš dolehnou i hlasy části odborné veřejnosti, že jeho seznam publikační činnosti nabobtnal díky překladům českých textů v zahraničních periodicích s odborně znějícími názvy registrovaných v Londýně, v nichž Koudelka zároveň zasedá v redakčních radách. „Jsou to jen webové stránky, nemají tištěnou verzi. Nikdo to tu nesleduje a celé to působí, jako by si je zřídili akademici, kteří si chtějí ve svých zemích uměle zvýšit zahraniční publikační rating,“ objasňuje v telefonátu z Londýna právník Jan Komárek, absolvent Oxfordu a nyní učitel na londýnské vysoké škole. Probírat se v Senátu jistě bude i Koudelkova přezdívka „trafikant“, vycházející z neobvyklé lehkosti, s jakou se politik a advokát nechal v roce 2006 vystrčit politickou vůlí rovnou z poslanecké lavice do náměstkovské židle k Vesecké. To vše však lze nejspíš zařadit do přihrádky argumentů, které pro senátory nebudou tak klíčové jako Koudelkovo semknutí s érou státního zastupitelství, jež se do dějin zapsala jako doba justičního mafiánství.
Jak tedy rozumět postoji vedení ČSSD, která sice jednohlasně horovala pro očistu státního zastupitelství a odvolání Vesecké, avšak ke kandidatuře jejího pobočníka na Ústavní soud mlčí? Všichni členové grémia to zdůvodňují snahou netlačit žádným názorem na své senátory, do jejichž výsostných práv schvalování soudců patří. Důvodem však je též fakt, že i v čele strany se názory na Zdeňka Koudelku tříští.
Ty jednoznačně negativní zastupuje stínový ministr spravedlnosti Jiří Dienstbier, Marie Benešová či Lubomír Zaorálek, který Koudelku nezakrytě přiřazuje „velmi blízko justiční mafii“. Zjistit názor Michala Haška, prvního místopředsedy, jenž se Sobotkou svedl velmi vyrovnaný boj o křeslo šéfa strany a má ambice jej někdy v budoucnu nahradit, dává velkou práci: domluvené setkání náhle zkrachuje, když se dozví, o čem má být řeč. V následných e-mailech pak Hašek pomine žádost o zhodnocení „justičněmafiánských časů“ a omezí se na konstatování, že Zdeněk Koudelka (jenž Haška kdysi zaměstnával coby poslaneckého asistenta i koncipienta ve své advokátní kanceláři) „byl kandidátem ČSSD na ministra spravedlnosti a významným právním expertem ČSSD“.
Stejný náhled má i jihomoravský senátor a místopředseda strany Zdeněk Škromach: „Nemám proti němu výhrady. Pamatuju si ho ze sněmovny jako odborníka, který rozuměl právu a provázanosti zákonů. Takových v Česku mnoho není,“ míní senátor Škromach. „Nic neukradl, svou šéfku na státním zastupitelství si nevybral a vyčítat mu, že mlčel k jejím krokům, je jako vyčítat nám, že jsme byli ve straně za Standy Grosse. Za lidi mluví činy, ne jejich nálepkování.“
Mezi řádky
Zda se ve věci Koudelky podobně jako vedení strany štěpí i senátorský klub, se ukáže někdy koncem dubna, kdy by měl Senát o prezidentově kandidátovi hlasovat. Překvapení to zřejmě bude i pro předsedu strany Bohuslava Sobotku: „Je to kandidát prezidenta, sociální demokracie by navrhovala jiné kandidáty na ústavní soudce než prezident,“ říká předseda ČSSD. Má to snad mezi řádky znamenat, že u něj převažuje tíha Koudelkovy spolupráce s Veseckou nad jeho odbornou erudicí? „Nechme to mezi těmi řádky,“ odpovídá Sobotka.
Jasnější slovo od něj neslyšeli ani kolegové na zmíněné schůzi stranických špiček. Ti ale, jak vyplývá z rozhovorů, svému šéfovi rozumějí: jeho nechuť ke Koudelkovi je prý jasná z výmluvných náznaků, ale otevřeně to říci nechce, aby v nejednotném vedení nerozdmýchal otevřený a na veřejnost přerůstající nelad. Podle hlasů ze zákulisí Bohuslav Sobotka spoléhá na své schopnosti nenápadného, leč zdatného stratéga, který svou vůli dokáže prosadit i bez otevřených soubojů – jako v tomto případě s prezidentem či kolegou Haškem. Do volby nového ústavního soudce zbývá několik týdnů a to je dost času, aby s pomocí názorových spojenců senátory zkusil přesvědčit, že zvolení Zdeňka Koudelky na Ústavní soud by ČSSD usvědčilo z pokrytectví.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
