Nad překladem detektivky

Otevřu oči a na koberci nahmatám mobil. Šest osmnáct. Hugo dostává ranní pusu, která ho úplně nevzbudí, ale řekne mu, že teď je celá širá postel jeho. Já se hrnu do kuchyně, čistím zuby, větrám, vařím čaj, mažu si rohlík máslem a marmeládou, pouštím rádio a počítač. Ještě s rohlíkem v ruce mrknu na novinky, na e-maily, naštěstí tam není nic, co by mě proti mojí vůli vtáhlo rovnou do světa internetových informací, a už otvírám rozepsanou, tedy lépe řečeno „rozpřekládanou“ detektivku v knižní německé a wordové české podobě. Na tuhle knihu jsem nepsala posudek, takže ji čtu celá napjatá, záměrně poprvé až při práci. Překlad jde jako po másle, googluju jenom borderline syndrom a snažím se v množství odkazů najít ten nejodbornější, protože hlavní hrdinka je psychoterapeutka. Tentokrát se samovolně vzdělávám v oblasti duševního zdraví. Samozřejmě nezůstane u zjištění potřebného termínu, postupně se proklikávám k psychiatrickým lékům, jejich účinkům, zajímavým případům… A za chvíli si musím naordinovat návrat ke své stockholmské vraždě. Chce to disciplínu, protože jak známo dobrý sluha internet má často tendenci stávat se zlým pánem.

V devět si dopřeju k práci Rondo na Vltavě, v půl desáté Jazzofon a těším se, že ho bude uvádět Ota Svoboda, protože jeho hudební vkus mi ladí. Hugo mezitím vstává, při jeho snídani si povídáme a on odkráčí za svým dílem. Já pokračuju, děj se pěkně zamotává, z vrchního vyšetřovatele se klube sympaťák, švédská jména a názvy mi dávají trochu zabrat, ale je to první verze, takže se moc nevěnuju pilování textu, zato přímo hltám další a další stránky. Tenhle kus práce je největší potěšení. Užívám si ty chvíle i proto, že za pár měsíců na mě čeká hodně náročná knížka o československé třetí republice, a to se já, Google, všemožné slovníky, encyklopedie a pomocná literatura včetně pana redaktora v nakladatelství pořádně zapotíme.

Guláš od včerejška je na stole v pravé poledne se zprávami Radiožurnálu. Guláš se pěkně uležel, ale při zprávách nám mírně zaskakuje – Rampula a Grygárek jsou zase na koni, zatímco Pospíšil, jediná vládní postava bez viditelného šlápnutí vedle, aby se začal třást o svou židli! A Dohnal končí, hm, opravdu je to největší z lotrů, nebo jenom někomu mocnějšímu šlápl na kuří oko? To se nejspíš nikdy nikdo nedozví.

Pak musím do města. Zaplatit pokutu za špatné parkování, koupit něco k jídlu a vyzvednout lístky na koncert. Chvíli bojuju se svým zeleným svědomím, ale pak jako obvykle sedám do auta, protože musím na vzdálená místa a kromě toho nejradši ze všeho držím v ruce volant (napadá mě, co by mi k tomu řekla moje současná hlavní hrdinka). Pan městský strážník mě potěšil: moje vysvětlení, proč jsem v sobotu v noci parkovala na první pohled tak neinteligentně, vyslechne chápavě. „Paní řidičko, pro tentokrát to vyřešíme domluvou.“ Hurá! 

V půl třetí už zase sedím na svém místě, ale pokračuju s překladem jen zvolna, odpoledne je jako obvykle plné rozhovorů přes Skype a chatů s dcerami a kamarády. Přesto se nakonec tak ponořím do skvěle gradujícího kriminálního vyšetřování, že málem zapomenu na čas. V půl šesté běžím na jedenáctku a jedu do Korunní na flamenco. Hodím na sebe parádní sukni a okované botičky a jdeme na to – alegrías, contratiempo, dentro a fuera, úžasná hudba. To jsem potřebovala jako sůl. Hodinu a půl dupeme a tleskáme. Vím, že se nikdy ani vzdáleně nepřiblížím tomu, co dokáže zatančit Španělka libovolného věku, ale žádná z nich tyhle moje pokusy neuvidí a mě to baví. Po fyzickém výkonu je třeba se odměnit. V oblíbené arabské Šíše při vůni vodních dýmek probíráme s Jířou, Lenkou a Pavlou týdenní novinky. V jedenáct jsem doma a zopakuju si mírně profiltrované dámské novinky s ještě pracujícím chotěm. V posteli zhltnu asi deset stránek z posledního Orhana Pamuka, potěším se krásou jeho jazyka, chvilku závidím kolegovi Petru Kučerovi krásu jeho jazyka a za chvíli spím. Pěkný den.

Blanka Pscheidtová, překladatelka