Dopisy

HULVÁT A HOUSLISTA

Respekt 23/2012

Přiznám se, že jsem článek nečetla celý, pouze k termínu „třináctiletý gay“ a následně „jiný třináctiletý homosexuál“. Nepřipadá vám užití těchto termínů velice nevhodné, copak někdo může ve třinácti letech znát svou sexuální orientaci? A nedohnalo tyto nebohé děti právě toto nálepkování k sebevraždě?

Obávám se, že pokud se budou tato slovní spojení šířit i tak kvalitním médiem, jakým Respekt bezpochyby je, uchytí se v naší společnosti a sebevražd šikanovaných dětí přibude.

Jitka Pavlisová, Teplice

K čertu s dluhy

Respekt 22/2012

Autor argumentuje, že není doložen směnný obchod. Vzhledem k tomu, že dluh v obilí bylo možno splatit dobytkem nebo lidmi, je vidět, že lidé směnnou hodnotu různých komodit znali. Ve střední Evropě také existují archeologické nálezy bronzových předmětů ze středomoří, opět nejpřirozenějším vysvětlením je existence směnného obchodu. Z archeologických objevů je zřejmé, že lidé si cenili zlata a stříbra – za zlaté a stříbrné předměty museli nějak řemeslníkům zaplatit – opět se nabízí směna řemeslné práce a případně i kovu za jiné předměty. Vyrobit ze zlata a stříbra mince byl podle mého názoru již zcela logický krok, který je bez existence předchozího směnného obchodu nevysvětlitelný.

Jaroslav Toman

Čísla až za hrob

Respekt 22/2012

Je příznačné, jak si společnost ani v moderním informačním věku neví rady s tím, čemu jsme si v posledním desetiletí zvykli říkat „ochrana osobních údajů“. V článku mě zaujal citovaný názor představitele jisté nemocnice, že zákon o ochraně osobních údajů říká, že pokud člověk za života neurčí dědice svých dat, ta odcházejí do hrobu s ním. To je samozřejmě nesmysl. Předně nic takového v zákoně není. Alespoň tedy ne v zákoně o ochraně osobních údajů. Základním postulátem tohoto zákona je totiž předpoklad, že osobní údaje se týkají pouze žijící fyzické osoby. Autor tohoto výroku měl tedy patrně na mysli jiný zákon, nejspíše občanský zákoník, který se zabývá otázkami dědického práva.

Druhá věc je, jak je to vlastně s daty v mobilním zařízení. Skutečně je můžeme bez mrknutí oka všechna prohlásit za osobní údaje majitele? Je tomu tak zcela jistě například u fotografií, které byly pořízeny vestavěným fotoaparátem, u záznamů v kalendáři nebo přijatých a odeslaných SMS zpráv. Avšak pokud jde o kontakty, přikláněl bych se spíš k názoru, že jde o osobní údaje osob, jichž se tyto kontakty týkají. Jejich zpracování pro osobní potřebu (například právě ukládání do adresáře mobilního telefonu) je mimochodem z režimu zákona o ochraně osobních údajů vyňato. Paradoxně se tedy spíše do pozice správce údajů dostává nemocnice, která přijme mobilní telefon plný dat do úschovy, neboť minimálně musí zaručit bezpečné uložení těchto údajů tak, aby se k nim nedostala nepovolaná osoba.

Zákon o ochraně osobních údajů je obtížně vykladatelná norma, to se všeobecně ví. Chybí v něm jakási soudržná myšlenka. Pokusy o jeho amatérský výklad zpravidla končí rezignací na pochopení složitých vazeb. Výsledkem zjednodušeného výkladu však až příliš často bývají výroky vytržené nejen z kontextu, ale i z reality.

Jindřich Formánek

Fajnové čižmy, správný top

Respekt 22/2012

Jsou na světě i důležitější věci než čižmy z Fléru a pomlouvání oblečení matfyzáků... Je mi 33 a mám občas pocit, že pro samé trendy oblečky a Facebook dnes polovina dvacetiletých nemá do čeho píchnout a dělá samé kraviny – McDonald’s, Greenpeace, nějaké projekty či organizace pořádných akcí, které jsme řešili už na gymplu, jsou jim ukradené. Ale asi stárnu.

David Svoboda (nejsem z Matfyzu)

ZTRACENÉ DĚTI JDOU DOMŮ

Respekt 21/2012

Děkuji Petru Třešňákovi za další kvalitní článek s tématem postižených lidí. Jako biologickou mámu takřka dvouletého chlapečka s Downovým syndromem mě však k problematice pěstounství napadá několik zásadních otázek: Proč se tyto děti, řečeno s titulkem článku, musejí vůbec ztrácet? Proč se pro ně musí složitě hledat náhradní rodiny? Proč je stále v České republice tolik biologických rodičů, kteří své postižené dítě dají do ústavu? Kdo těmto lidem pomáhá, když se rozhodují o tak zásadní věci, jako je opuštění svého dítěte?

Na základě vlastní, ne příliš dobré zkušenosti z porodnice v Podolí jsem se snažila zjistit, zda existuje nějaký předpis, který by upravoval, jakým způsobem mají lékaři diagnózu Downova syndromu sdělovat, jaké informace mají poskytnout a jak rodinu podpořit. Zjistila jsem, že nic takového neexistuje. Přitom právě první informace, které se rodinám dostanou, jim mohou zásadně změnit život. Byl by velký rozdíl, pokud by vám diagnózu citlivě sdělil zkušený tým odborníků a vysvětlil vám, co skutečně znamená vychovávat dítě s Downovým syndromem, a nikoli lékař čerpající své znalosti z 30 let staré učebnice. Jistě by nepadala pouze klišé o nevzdělatelnosti, rozpadlých rodinách a zničených životech obětujících se matek, ale dozvěděli byste se například, že je možné tyto děti kvalitně vzdělávat, že pokud je společnost alespoň trochu vstřícná, mohou sehnat práci, jsou relativně samostatné, lyžují, malují, hrají na hudební nástroje a většina matek těchto dětí chodí do zaměstnání. A hlavně, že jsou to nezaměnitelné osobnosti, které jsou daleko více běžnými dětmi, než bychom si představovali, a jak povahou, tak vzhledem se podobají především svým rodičům a prarodičům a ne ostatním „kolegům“ Downům.

Bohužel v současné době je situace taková, že velká část lékařů a psychologů se s člověkem s Downovým syndromem vyrůstajícím v rodině nesetkala, a tak si čerství rodiče místo erudovaných informací a podpory odnesou v lepším případě pouze třináct let starou brožurku, kterou vydal Klub rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem. V horším případě se samotná matka na chodbě nemocnice dozví diagnózu, a že je to teď sice roztomilé miminko, ale v patnácti jí tak roztomilé připadat nebude. (Bohužel se jedná o skutečný a stále ne ojedinělý případ z minulého roku!)

S minimální podporou nebo i zrazováním není divu, že je stále mnoho rodičů, kteří ve zranitelném období těsně po porodu prostě jen uposlechnou „dobře míněné“ rady odborníků a dítě odloží do kojeneckého ústavu. Promeškají šanci si v této určující fázi života vybudovat k novorozenci vztah a přijmout jej za vlastního.

Je dobře, že se v České republice konečně reformují dětské domovy a kojenecké ústavy a začíná se upřednostňovat podpora biologických rodin. Škoda jen, že v této souvislosti ministerstvo nepřišlo i s nějakým funkčním návrhem týkajícím se podpory biologických rodin postižených dětí. Rozhodně by bylo levnější a účinnější (o etickém rozměru dané věci ani nemluvě) podpořit rodiny alespoň v počátku kvalifikovaným týmem lékařů, psychologů, fyzioterapeutů a ergoterapeutů, věnovat prostředky na rozšíření služeb Rané péče a dalších forem včasné intervence, než pak další desítky let financovat pobyt postiženého člověka ve státem dotovaném ústavu. Jen na okraj podotýkám, že rodiny s malými dětmi s Downovým syndromem, které znám, od státu žádnou finanční podporu nedostávají a veškeré terapie, jež mohou být pro další vývoj dítěte klíčové, si rodiny financují samy.

Jako režisérce mi přijde velmi důležité i to, jakým způsobem o této problematice informují média. Jestliže budou lidé s jakýmkoliv postižením stále vytlačováni na okraj programových schémat do specializovaných pořadů, s prakticky nulovou sledovaností běžné populace, pokud například v pořadech pro děti typu Kouzelná školka nebude běžně přítomno dítě s jakýmkoliv typem postižení, bude společnost stále utvrzována v tom, že je správné tyto lidi od většinové společnosti separovat a jejich narození se obávat. Pokud by však ve společnosti existoval dostatek objektivních informací, a nejen dramatické příběhy o matkách trpitelkách a kývajících se dětech, věřím, že by daleko více rodičů našlo odvahu stát se rodiči svých vlastních postižených dětí.

Zuzana Špidlová

PŘÍPAD BLÁZNIVÉ BLOGERKY

RESPEKT 21/2012

Děkuji za váš podnětný článek o vztahu justice a psychiatrie. Považuji za záslužné, že problematice práv psychiatricky nemocných pacientů věnujete pozornost.

Z faktu, že v ČR je vyšší počet nucených hospitalizací než v jiných státech Evropy, nemusí nutně vyplývat, že zde dochází k porušování lidských práv. Tato skutečnost mnohem spíše svědčí o tom, že čeští psychiatričtí pacienti se k léčbě dostávají až ve chvíli, kdy již nejsou schopní náhledu a spolupráce a svůj problém zcela negují. Ostatně pozornému čtenáři jistě neunikl logický lapsus článku: jak by asi byla naplněna ambulantní léčba oslovenými odborníky doporučovaná jako nejadekvátnější forma péče o pacienta, který takovou léčbu odmítá?

Plně souhlasím s názory psychiatra Martina Jarolímka – na vině je skutečnost, že česká psychiatrie neprošla po roce 1989 zásadní proměnou, která by ji od pasivní léčby (jejímž jedním pilířem jsou psychiatři „vyčkávající“ ve své ordinaci na pacienta a druhým pak velké psychiatrické léčebny, kam se pacient dostane až ve stavu „nebezpečný sobě a svému okolí“) posunula k léčbě aktivní, jež se primárně soustředí na prevenci, osvětu, léčení nemoci v jejím počátku, v případě nutnosti „jde za pacientem“ a která poskytuje podporu jak pacientovi, tak jeho rodině.

Mgr. Václava Kettnerová

JSME POSEDLÍ SELEKCÍ DĚTÍ

Respekt 20/2012

S Ondřejem Štefflem v mnoha ohledech souhlasím. České školství je přehnaně encyklopedické. V době, kdy se v USA ve školách relativizuje důležitost literárního kánonu, se na vysoké škole v České republice učí studenti memorovat fakta o padesáti literárních dílech Národního obrození.

Na druhou stranu, není přehnané říkat, že české školství nemá naději na zlepšení? Studuji v prvním ročníku na magistru na PedF UK a věřím, že to, co se učím, je moderní přístup. Já i mí spolužáci jsme učiteli vedeni k tomu, abychom se vypořádali s konkurencí internetu a dalších snadných zdrojů informací. Velmi dobře si uvědomujeme, že náš úkol se mění, soustředíme se na lepší motivaci žáků, praktičnost vyučovaného, preferujeme kompetence nad znalostmi.

Bohužel, zatím nemáme komu a jak tohle všechno ukázat. Změny, které se za poslední léta v českém školství udály, jsou aplikovány velmi zvláštně. Přijímací testy na mnoho škol stále vyžadují po dětech termíny spíše než jejich praktickou aplikaci. Je těžké učit studenty kompetence, když si nejsme jistí, že školy, na které se budou hlásit, tyto kompetence vůbec zaznamenají. Věřím, že situace se s postupem času změní, školské instituce začnou klást větší důraz například na kritické a kreativní myšlení. Já a mí spolužáci jsme připraveni v takových institucích pracovat.

Jonáš Zbořil