Málokdy si člověk zpětně vybavuje celé dny. Naši paměť tvoří výrazně kratší fragmenty než dny. V případě události, kterou budu popisovat, šlo primárně o onen pověstný osudový zlomek vteřiny.
Místo a čas: Plzeň. Poslední květnová sobota, na hodinách 23.43. Mám za sebou dva náročné dny a pouhé dvě hodiny spánku o předchozí noci. Pomáhal jsem svému blízkému zvládnout vypjatou rodinnou situaci včetně vynuceného stěhování. Únavu necítím, v hlavě mi hučí otázky typu: „Jak to, že lidem při divokých rozchodech nedochází, jak velké šrámy na duši tím do budoucna vytvářejí svým dětem?“ Snažím se myslet i na něco příjemného, na to, jak brzy jako prvního z rodiny na dobrou noc políbím svého třítýdenního syna. Ulice jsou zcela prázdné, míjím další vypnutý semafor…
Zleva se řítí něco obrovského, šlapu prudce na brzdu. Křičím hrůzou, srážce již nedokážu zabránit. Prásk! Zírám na hromadu šrotu těsně před sebou a rukama si nevěřícně projíždím po těle – ŽIJU! I ten druhý se zdá být bez škrábnutí, zažívám největší euforii svého života! Otevírají se velké dveře a já se připravuji na peprné výrazy. Dobrácká, vousy zarostlá tvář však zahlásí jen: „To se povedlo, a přitom jsem měl už namířeno domů.“ Tento řidič trolejbusu č. 459 se pro mě stal andělem strážným. Pokud by včas nestrhl řízení, narazil by přímo do boku na té straně, kde jsem seděl. Nevycházím z údivu, kolik lidí na místě nabízí pomoc, zastavuje snad každé druhé auto.
Přijíždí policie, přiznávám se k neúmyslnému nedání přednosti. A také dýchám, samozřejmě s nulovým výsledkem. Asi je na mně vidět, že se dnešek tak jako tak pro mě stane mementem. Celá situace mi přijde jak z propagační brožurky „Pomáhat a chránit“. Od policisty, který jako by z oka vypadl „partičkovému“ Ondřeji Sokolovi, dostávám pokutu v hodnotě rodinného vstupného do kina. Dámská polovina výjezdovky mě chlácholí slovy: „Když rok nic neprovedete, ty čtyři body vám zase vrátíme.“ Všímám si, že ta uniformovaná blondýnka má okouzlující úsměv… téměř jako moje žena.
Volám pár blízkým, že jsem v pořádku. Na místo nehody přijíždí mamka s mým mladším bratrem. Dva opilí lidé se začínají vzájemně fotit u vraku mého vozu a kopat do něj. Moje mamka ony – snad o půlstoletí mladší – mladíky okřikne slovy: „Jak se můžete radovat z cizího neštěstí?“ Dříve než dotyční stihnou zareagovat, ozve se ještě od urostlého muže zpovzdálí hlasité a rozhodné: „Što vy sdělali? Eto nevazmožno!“ Situace se zklidňuje. Od zmařených nadějí srpna 1968 je moje mamka na ruštinu alergická, ale o den později mi volá, jak velmi pozitivně na ni zapůsobil fakt, že se jí v takové chvíli zastal právě Rus. „Všichni nejsou stejní!“ Poslední sovětský voják naši zemi opustil již před 21 lety, pro moji mamku však jako by okupace skončila až dneškem.
Mezní zážitek z noční Plzně byl katarzí především pro mě samotného. Chybělo velmi málo k tomu, abych svým nejbližším přichystal strašlivé probuzení. Některé věci ve svém životě změním. Zmíním jednu jedinou, drobnou: mažu poslední článek na svém blogu. (Nemohl jsem vyloučit eventualitu, že v něm jedné osobě velmi křivdím. Do vysvětlení si vypůjčuji pointu slavného filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.) Nyní také více rozumím radám amerického spisovatele Stephena Coveyho týkajícím se formulace osobního poslání: začít myšlenkou na konec. Pokud se člověk zamyslí nad tím, co by si přál, aby o něm jednou na jeho vlastním pohřbu říkali jeho blízcí, nalezne tak vlastní definici osobního úspěchu. Jasně formulovaná idea toho, co je pro jeho život skutečně důležité, následně slouží jako klíčové kritérium při jeho každodenním rozhodování.
Život je krásný. Respekt.
Martin Uhlíř, zastupitel v Praze 10 (autor článku není členem redakce týdeníku Respekt)
všechny články
předplatné
