Respekt.cz

DĚLNÍCI KULTURY

TŘETÍ BASTARDI UŽ SE NEBOJÍ BÝT OTEVŘENĚ RASISTIČTÍ

Těžko říct, zda je to více legrační, nebo strašidelné, a zdá se, že jedno nemůže existovat bez druhého. Asi jako by Kung-fu Panda potkala Freddyho Kruegera. Tak nějak působí ukázka na třetí díl českého „sociálně-kritického“ thrilleru nebo dramatu (nebo kdovíčeho) Bastardi 3, kde kypící Tomáš Magnusek říká do kamery větu „Péťo, tuhle trubku ti strčím do prdele“ a vzápětí se nad bídou světa ušklíbá popálený Jan Přeučil v roli školníka. Musí se to vidět, aby člověk uvěřil.

reklama

Vhodné je setrvat až do konce, kdy po zaražení zase jiného kovového předmětu někým jiným do stejné části těla následuje burcující (a zřejmě ani ne rétorická) otázka „Jak dlouho tomu budeme ještě přihlížet?“. V tuto chvíli lze být i na vážkách, zda se tím myslí, „jak ještě dlouho budeme přihlížet cikánskému teroru?“, nebo „jak dlouho ještě budeme přihlížet tomu, že zoufalci z Magnuskovy party mají tu drzost chtít po nás za něco takového vstupné do kina?“.

Míra diletantství, s jakou se Bastardi hrdě prezentují veřejnosti, dává nový rozměr slovu bezostyšný. Možná si svou neschopnost tvůrci částečně i uvědomují, a proto se musí zaštiťovat tím, že tematizují „důležité problémy doby“, a čekají, že ti méně inteligentní diváci jim na to skočí. Zdá se to být díl od dílu zjevnější.

Pomiňme však na chvíli to, o čem přesně série Bastardi vypráví a nakolik to někoho opravdu trápí. Filmy se mají posuzovat vždy jen podle toho, jakým způsobem určitou věc, problém či situaci zobrazují. V tomto způsobu je všechno, hlavně forma dokazuje, nakolik je vůbec nějaký tvůrce kompetentní něco říkat.

Kamil Fila

(Celý text na www.respekt.ihned.cz/delnicikultury)

ZKUMAVKA

MUTOVANÁ CHŘIPKA Z LABORATOŘE

Dlouho očekávaná, široce diskutovaná vědecká událost letošního roku je tu: přední odborné časopisy publikují výsledky kontroverzního výzkumu viru ptačí chřipky, který na jedné straně přináší nové informace o nebezpečí světové pandemie, na druhé se teoreticky může stát nebezpečnou zbraní v rukou teroristů.

Celá věc je složitá a tyto řádky vznikaly v době, kdy články ve vědeckých časopisech ještě oficiálně nevyšly – v době tzv. tiskového embarga. Proto jen stručně popišme výsledky nizozemské skupiny, které zveřejňuje časopis Science (jiná skupina publikuje podobný experiment v Nature).

Tým pod vedením Rona Fouchiera, profesora molekulární virologie z nizozemského Erasmus Medical Center, vzal smrtelně nebezpečný virus ptačí chřipky a vložil do něj tři mutace, které vedly ke vzniku pandemických chřipkových virů v letech 1918 (obávaná španělská chřipka), 1957 a 1968. Vědci tak chtěli zjistit, zda virus ptačí chřipky, který se mezi lidmi nešíří (alespoň pokud víme), díky těmto mutacím získá schopnost cestovat vzduchem – přeskočit z člověka na člověka a nového hostitele nakazit.

To se nestalo, a tak experiment pokračoval: mutovaným virem vědci nakazili fretky, tedy savce, jejichž imunitní odpověď na chřipku je velice blízká lidské. Postupně ve zvířecích organismech vypěstovali deset generací viru, každou opět nakazili další zvířata. Podrobili tak mikroskopického útočníka „přírodnímu výběru“: virus se postupně adaptoval a stával se nakažlivějším.

Tento jednoduchý postup byl úspěšný: vznikl virus, který se mezi fretkami šířil vzduchem a dokázal je nakazit.

Martin Uhlíř

(Celý text na www.respekt.ihned.cz/zkumavka)