Apolena Rychlíková
studentka dokumentární tvorby na FAMU
Já osobně považuji komunistickou minulost prezidentských kandidátů za věc dosti komplikovanou. A to především proto, že předpokládám, že tato funkce by s sebou automaticky měla nést jisté znaky vyššího stupně morální uvědomělosti a také schopnosti nestát se poplatným době, ve které právě žiji, natož je-li ustanovována nedemokratickým režimem. Ještě komičtější mi potom přijde situace, ve které tento jev dotyčný nebo dotyčná zatajuje v životopise v představě, že se na to nepřijde. To je nejen směšné a zbabělé, ale vypovídá to i o minimální sebereflexi daného kandidáta. Na druhou stranu by to neměla být pouze a jedině minulost v KSČ, která by měla sloužit jako orientační bod při výběru ve volbách, protože je potřeba nahlédnout na kandidáty hned z několika úhlů pohledu a v co nejširších souvislostech a zkrátka uvážlivě a pečlivě vyhodnotit, komu dát svůj hlas.
Václav Krajňanský
student práv, Masarykova univerzita
Kvůli své nezkušenosti s předrevoluční dobou ji kompetentně posoudit nedokážu. Přednější je pro mne jejich chování v době porevoluční. Na druhou stranu se nelze tvářit, jako by neexistoval rozdíl mezi lidmi vstupujícími do KSČ například v šedesátých letech a často po roce 1968 vystupujících a těmi, kdo v osmdesátých letech vstupovali hlavně z kariérních důvodů. Přesto si myslím, že v porovnání s dneškem šlo o natolik specifickou situaci, že i jednoznačné odsouzení těchto tzv. kariéristů není jednoduché a nelze je bez dalšího vztahovat i na dnešní dobu. Konečně – jelikož nevnímám v diskusi o komunistické minulosti politiků dlouhodobě žádný posun, nevidím dostatečný důvod ji otvírat jako téma prezidentské volby.
Miroslav Jašurek
doktorand Ústavu politologie FF UK v Praze
Pojem „komunistická minulost“ je podle mého názoru zjednodušující a nezachycuje to, co by nás mělo na kandidátech zajímat. Stejně jako neplatí, že společenská situace v Československu byla stejná v padesátých letech, na konci šedesátých let nebo v letech osmdesátých, není možné hovořit o jedné „komunistické minulosti“. Proto nelze stejně hodnotit „komunistickou minulost“ Miloše Zemana a například Vladimíra Dlouhého. S příslušností ke KSČ se navíc ve veřejném prostoru pracuje velmi účelově – v případě některých osob a funkcí je velmi snadným nástrojem diskreditace, u jiných zase tak moc nevadí. Myslím, že při posuzování prezidentských kandidátů musíme hodnotit celý životní „příběh“, nikoli jeho izolované části.
Marta Harasimowicz
bohemistka
Jestliže hned po listopadu byla debata o zapojení bývalých členů KSČ do politiky pochopitelná, v dnešní době se stává čím dál abstraktnějším nástrojem argumentace či vulgárněji chápaného politického marketingu. Obávám se, že mnohdy také hraje roli zástupného tématu. Nemyslím si, že by komunistická zkušenost některých prezidentských kandidátů byla relevantní výtkou. Je namístě si na kandidáty důkladně posvítit, zaměřit bychom se ale měli spíše na jejich postoje k aktuálním společenským a ekonomickým otázkám i na jejich současnou veřejnou činnost. V tomto kontextu mě mnohem víc znepokojují například krajně pravicové sympatie Jany Bobošíkové nebo některé xenofobní výroky Miloše Zemana.
všechny články
předplatné
