Kubánský Gándhí

Tmavá, havanská čtvrť El Cerro plná do sebe se hroutících domků s faldíkovitými, kdysi koloniálními sloupky na malých verandách. Motáme se se dvěma přáteli změtí ulic a bloudíme. Kolemjdoucí nás ale spolehlivě navádějí na náš cíl. Dům muže, kterého hledáme, tady každý zná. Hlavně proto, že se před ním často odehrávají tzv. akty zapuzení. Při nich se rozvášnění hluboce věřící komunisté svezení sem z vesnic na východě hrubými nadávkami a fyzickými útoky vrhají proti jednomu z hlavních vůdců kubánské opozice. Často ho také z tohoto domu odvádí policie k výslechu. Měli jsme však štěstí a Oswaldo Payá nebyl zrovna na policii, ale houpal se v poklidném tempu v umělotinou vyplétaném křesílku na verandě před domem.

Působil především jako velmi klidný člověk. Mluvili jsme o poměrech na Kubě, o zdejších církvích, vyřizovali vzkazy a předávali mu léky pro ženy uvězněných disidentů. On nám zase vyprávěl o svých plánech a ukazoval jakýsi předpotopní kulatý předmět a změť drátů – štěnici, kterou mu, vystudovanému inženýrovi telekomunikací, amatérsky namontovali do bytu tajní. Před sedmi lety, kdy jsem ho v Havaně navštívila, mluvil hlavně o svém dalším projektu národního smíření, jehož by se podle něj v budoucnosti měli zúčastnit všichni demokraticky smýšlející Kubánci. Projekt Varela, který podepsaly tisíce lidí, byl v té době nahrazen vládními perzekucemi a vystřídán tzv. černým jarem, během něhož bylo v roce 2003 pozatýkáno a uvězněno pětasedmdesát kubánských disidentů. Mezi nimi čtyřicet členů Křesťanského hnutí za osvobození, které projekt Varela, obdobu naší Charty 77, iniciovalo.

Prorok smíření

Ze všeho nejvíc si pamatuji jeho hlas, tichý a rozhodný, který se nenechal strhnout ke zbytečně plamenné diskusi. Skutečně se v lecčems podobal indickému pacifistovi Gándhímu, k němuž ho přirovnal kubánský spisovatel a bloger Ángel Santiesteban. Oswaldo Payá byl právě tímto přístupem velmi nepohodlný. Nejen Castrovu režimu, ale také mnoha frakcím roztříštěné a názorově rozdělené kubánské opozice. Snažil se totiž o smířlivý dialog se všemi a dokázal si představit budoucnost Kuby, do níž budou všichni moci mluvit. Kromě toho se nikdy nezapletl ani s režimem, ani s jeho ideály, jako tomu bylo u jiných zasloužilých kubánských disidentů, z nichž mnozí odešli do zahraničního exilu – do USA či Španělska. Oswaldo Payá totiž byl vždycky věřící člověk, katolík, který se nebál nosit křížek na krku ani na vojně. A na rozdíl od mnoha disidentů, kteří na Kubě zůstali, režim Payu nikdy neuvrhl do vězení. Což mohl být především záměr ještě více vnitřně rozeštvat opozici.

Jeho výjimečné postavení mezi kubánskými disidenty spočívá především v tom, že se jako první začal odvolávat na stávající kubánskou ústavu a žádal její důsledné dodržování. Byl, i díky své víře, trpělivý. Od roku 1991, kdy začal prosazovat tzv. národní dialog a sbírat se svými přáteli podpisy na jeho podporu na havanských ulicích, se podobal spíše jakémusi prorokovi demokracie. Chtěl především, aby se všichni pokusili dohodnout – vláda, opozice i kubánský exil. Žádal po Castrově režimu mimo jiné svobodu vyjadřování, shromažďování a svobodné volby. V ekonomické rovině – a to byl hlavní důvod sváru mezi ním a mnohem radikálnějšími exulanty – požadoval zavedení volného trhu, jenže bez extrémních opatření. Tedy bez navrácení zabavených majetků, a pokud by se mělo k restitucím přistoupit, mělo by se při tom podle kubánského Gándhího dbát na sociální rozměr. Varoval také před možnou překotnou privatizací státních podniků a neoliberalismem, jenž by případně příliš rychle a rezolutně nahradil komunistické pořádky. Zároveň ve svých požadavcích zdůrazňoval právo Kubánců na legální soukromé podnikání a právní záruky pro zahraniční investory. 

Rozhádaný disent

Jeho názory se neshodovaly s názory tzv. tvrdé linie disidentů podporovaných zejména exilem v Miami, jako jsou Martha Beatriz Roque, René Gómez Manzano či Félix Bonne, kteří vždycky vyjadřovali bezpodmínečnou podporu americkému embargu a byli proti jakémukoli dialogu s Castrovým režimem. Těmito a mnoha podobnými názorovými třenicemi trpěla a trpí kubánská opozice dodnes. V jednom však mohou být kubánští disidenti, kteří ještě neodešli do exilu, zajedno. Režim bratří Castrů rozhodně nesměřuje k dialogu ani s jednou z frakcí. Oswaldo Payá zemřel za podivných okolností při automobilové nehodě a je to podobné, jako kdyby v sedmdesátých letech u nás zemřel při automobilové nehodě Václav Havel. Kolem jeho smrti by panovalo mnoho otazníků, a kdyby se navíc na pohřbu mohutně zatýkalo, znamenalo by to jediné – režim si nepřeje ani dialog s opozicí, ani nepohodlné, světoznámé nositele mezinárodních ocenění za prosazování lidských práv.

Oswaldo Payá po sobě zanechal nejen smířlivý tón, odvahu, s níž si na vojně vysloužil tři roky nucených prací, když odmítl řídit auto naložené politickými vězni, nebo svou vyhlášenou trpělivost, se kterou prosazoval změny především v myšlení Kubánců. Zanechal po sobě především novou generaci mladých disidentů či blogerů, jako je například Yoani Sánchezová, jež se otevřeně hlásí k jeho odkazu. Tito lidé si stejně jako Payá uvědomují, že je důležité režim neustále znejisťovat a jeho zločiny demaskovat a do detailů popsat. „Nikdy jsem ho neslyšela křičet ani nadávat svým politickým protivníkům, nikdy jsem ho neviděla zlomeného,“ napsala obdivně na svém blogu Yoani Sánchezová a přála si, ať Oswaldo Payá odpočívá nejen v pokoji, ale také ve svobodě.

Markéta Pilátová

je spisovatelka, novinářka a překladatelka. Vyšly jí dva romány přeložené do šesti jazyků, básnická sbírka a čtyři knihy pro děti. Žije v Praze a ve Velkých Losinách.