Na žebříku k Bohu

Když se kapela po letech nečinnosti dá znovu dohromady, je třeba mít se na pozoru. Hudebníci rádi mluví o tom, že jejich zmrtvývstáních po letech není obyčejný nostalgický návrat, ale revize kariéry s nadějnými výhledy do budoucna. Většinou jde o hru se slovíčky a lakování image. Veteráni newyorské scény 80. let Swans však ukazují, že slova o novém začátku v jejich případě nebyla frází maskující pokus prodat znovu již jednou prodané. Už v roce 2010 přerušili třináctileté mlčení úctyhodnou deskou My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky a nyní ji následuje dvojalbum The Seer. Formace vedená mizantropickým Michaelem Girou, která si brzy připomene třicet let od založení, tu nabízí možná životní dílo rozkročené mezi živočišným brutálním rockem a konceptuální avantgardou.

Smazat čas

The Seer (Jasnovidec) zatím ční nad rokem 2012 jako obří monolit. V době, kdy se hudba na internetu drolí do jednotlivých skladeb a formát alba začíná patřit minulosti, natočili takřka dvouhodinové gigantické dílo, v němž se stopáž dvou kompozic pohybuje okolo dvaceti minut a jedna je dokonce delší než půl hodiny. O velikášství nebo zbytečném nastavování zde ale nemůže být řeč. Rozměr skladeb je dán tím, o co se Swans pokoušejí již od svých počátků. A sice stvořit hudbu tak fyzicky intenzivní, že publikum i kapelu pohltí jak černá díra a smaže veškeré ponětí o čase. V samých začátcích šlo o akt čistého nihilismu. Michael Gira jako by chtěl sebe i ostatní vymazat z povrchu zemského. Dnes se ale skrze někdejší krutost dopracoval k takřka extatickým výsledkům.

Kdo zažil koncert Swans, potvrdí, že i kvůli hlasitosti jde o mimořádný tělesný zážitek. Důsledná repetitivnost, kterou mají Swans společnou s průkopníky minimalismu a moderní klasiky, přináší zážitek uvěznění v jediném okamžiku. Skladby stojí často na jediném akordu nebo rytmickém motivu, který kapela dokáže gradovat až za hranice snesitelnosti. Po chvíli se tak vnímání času vytrácí a zůstává očistná hluková lázeň. Přesně tak účinkuje i titulní dvaatřicetiminutová skladba The Seer, v níž Gira mantricky opakuje slogan: „Vše jsem to viděl.“ A zřejmě to nebyl povzbuzující pohled.

Znepokojující vědomí času je něco, co Michaela Giru pronásleduje jako tvůrce i jako člověka. Raná tvorba Swans osmdesátých let je poznamenaná zhnusením z marnění hodin činnostmi, které člověka nenaplňují, a odhodláním vymanit se z nich. Gira se tu vyzpívával z nenáviděných prací, které dělal jen, aby přežil v drsném prostředí New Yorku té doby. Živil se na demolicích, stavbách či jako malíř pokojů. Stravovala ho úzkost toho, že vyměňuje život za peníze v zaměstnáních, kde nevyužívá svůj potenciál. Zkušenost vyústila ve velice osobně pojatou kritiku principů kapitalismu na albech Greed (Chamtivost) a Holy Money (Svaté peníze).

S přibývajícími lety a po dlouhé pauze mimo Swans však Girův strach z neúprosně ubývajícího času získal obecnější existenciální rozměr. Právě ten zachycuje The Seer. „Na minulém albu jsem litoval toho, že jsme některé motivy nerozvíjeli. Tentokrát jsme si nekladli žádná omezení, protože se nikomu nezodpovídáme. Desku si vydáváme sami a já už nejsem mladý. Proto chci – než odtud odejdu – odvést tu nejlepší práci,“ tvrdí sarkastickým tónem osmapadesátiletý zpěvák v rozhovoru pro server Pitchfork. Přitom ono bezútěšné „bytí ke smrti“ The Seer sleduje s veškerou vážností: od úvodní písně Lunacy, kde zpívá: „Tvé dětství skončilo“, po finální The Apostate, v níž konstatuje: „Stojíme na žebříku, jenž vede k Bohu“.

Důvod, proč Gira povolal Swans před třemi lety znovu dohromady, byl ten, že toužil opět pohlédnout do očí svým démonům, a ne je ignorovat, jak činil ve svém dočasném akustickém projektu Angels of Light. Album The Seer ukazuje, že zpěvák, který si kdysi na pódiu lámal žebra, dnes už dokáže mít své běsy pod kontrolou. Brutální monotónní kusy zde totiž střídají křehké a přímočaré folkové písně, v nichž se dostavuje když ne přímo smíření, tak alespoň úleva.

Girovi se v případě The Seer podařilo něco, co je u kapel, jejichž kariéra se rozpíná přes tři desetiletí, přinejmenším ojedinělé. Roky zralosti v něm neprobudily chuť po zvolnění či kompromisech, zároveň se však naučil se svými emocemi i hudbou zacházet komplexně. Umí dát průchod nejen démonům a úzkostem, ale i nadějím a zábleskům prozření. Není asi příliš odvážné tvrdit, že v roce 2012 už nejspíš nevyjde album, které by tak přirozeně dokázalo propojit radikalitu se zkušenostmi. A dodat, že 27. listopadu budeme mít šanci tento předpoklad zkontrolovat osobně v pražském Lucerna Music Baru.