Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Spolupracujeme

Mo Jen: Vyschlá řeka

Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2012 získal v zahraničí patrně nejvydávanější čínský autor Mo Jen. V Česku zatím žádné z jeho děl nevyšlo, Respekt nicména nabízí svým čtenářům úryvky z povídky Vyschlá řeka. Do 9. ročníku soutěže pořádané Česko-čínskou společností ji přeložil sinolog František Reismüller, který úryvky pro vás také vybral.

Mo Jen dnes žije v Pekingu. Obrázek pochází z roku 2009. • Autor: Globe Media /  Reuters
Mo Jen dnes žije v Pekingu. Obrázek pochází z roku 2009. • Autor: Globe Media / Reuters

Veliký, rozpitý kotouč šarlatového měsíce vycházel východně od vesnice nad zšeřelou pláň, mlha prostupující vesnici houstla a houstla, a všechna jako by se navíc zbarvila sladkobolnou růží měsíčního svitu. Slunce sotva zapadlo, za horizontem ještě dlel protáhlý pás nachových mraků. Několik nepatrných hvězd v nadhlavníku na okamžik zazářilo bledým, neduživým svitem. Vesnici halila tajemná atmosféra, psi neštěkali, kočky nemňoukaly, husy i kachny oněměly. Měsíc vycházel, slunce zapadalo a svit hvězd skomíral; přiotevřenými proutěnými vrátky se protáhl chlapec a sotva se jimi protáhl, proměnil se v přízračný, šedý stín a zlehka se vznesl. Pozvolna plul podél říční hráze za vesnicí a uschlá tráva a spadané listí topolů a vrb u paty hráze jako by dýchavičně ševelily. Kráčel pomalu za sotva patrného šustění ohýbaných stébel a drceného suchého listí, až doklopýtal na hráz. Na hrázi si dřepl na paty, stín, který jej obestíral, byl o hodně větší než on sám. Další den ráno, až skrčený jak žába navždy usne v nati sladkých brambor v říčním korytě, obklopí ho vesničané a budou si ho prohlížet, většina lidí nebude znát jeho věk a jen málokdo si vybaví jeho jméno. Jeho rodiče budou v té chvíli zírat tupýma, jakoby rybíma očima, neschopni pořádně odpovědět vesničanům, kteří se zeptají na jejich syna. Byl to snědý a hubený chlapec s velkými ústy, krátkým nosem a bystrým pohledem, který nikdy nepoznal, co je to být nemocný. Uměl skvěle lézt po stromech. Zítra ráno bude mít zadnici vystrčenou vstříc vycházejícímu slunci a tvář pohřbenou hluboko v černočerných šlahounech melounové révy. Dav lidí s tvářemi připomínajícími bezútěšnou a nehostinnou poušť bude hledět na jeho ve srovnání se zbytkem těla o něco světlejší zadnici. A ta zadnice bude zalitá jizvami a slunečním svitem a ti lidé se na ni budou dívat, jako by hleděli na zářivý a krásný obličej, jako by hleděli sami na sebe.

(…)

„Siao-chu, Tygříku, dokázal bys vylézt na tady na ten topol?“

Přihlouple na ni hleděl a zašklebil se, až se mu na nose udělaly vrásky.

„Tam nevylezeš! Vsadím se, že tam nevylezeš!“

Kousl se do širokého rtu.

„Zvládneš tam vylézt a ulomit mi větev? Tamtu, co vypadá jak vidlice? Támhle tu, vidíš? Tu úplně rovnou. Vyřežu si z ní pušku a pak si budem hrát, ty budeš jako nepřátelskej špión a já voják osvobozenecký armády.“

Ze všech sil zakroutil hlavou.

„Věděla jsem, že tam nevylezeš, nejseš žádnej tygřík, seš akorát tak malý sele!“ řekla uraženě. „Příště už si s tebou hrát nebudu.“

Podíval se na ni, v očích se mu zalesklo a zkřivil ústa, jako by se měl rozbrečet. Chvíli šoupal nohou o zem a nakonec stroze oznámil: „To zvládnu.“

„Vážně?“ zaradovala se dívka.

Ze všech sil pokýval hlavou, svlékl si halenu a odhalil snědé břicho. „Hlídej, jestli někdo nejde, mám od rodičů zakázaný lézt po stromech.“

Dívka uchopila halenu a kývla, že se na ni může spolehnout.

(…)

Silou za vidlici zatáhl a ta se ohýbala a ohýbala, vskutku jako luk. Paže ho pálila, konečky prstů měl oteklé. Vidlice se ne a ne zlomit, opět sebou prudce švihla zpátky. Nohy se mu ještě víc roztřásly, ztěžka svěsil hlavu. Dívka ho s tváří obrácenou vzhůru pozorovala. Opar pod stromem kypěl jako mořská pěna. Celým tělem mu projel chlad a na týlu se mu zježilo pár vlasů tak citelně, až to zadrnčelo. Znovu si uvědomil, jak vysoko vylezl. Ta perfektně rovná a hladká vidlice byla pořád pyšně vzpřímená, jako by ho vyzývala na souboj. Obemknul kmen nohama, natáhl obě ruce, uchopil větev a silou zatáhl, vidlice hvízdla a s rachotem se úzkým koncem zapletla mezi další větve. Celou vahou a vší silou se do ní opřel, a ačkoli nohama stále objímal kmen, docela na ně zapomněl. Čím víc se vidlice ohýbala, tím víc jeho srdce překypovalo nenávistí, hlubokým hlasem vykřikl, vzepjal se a vidlice se zlomila. Jak se zlomila, ozval se pronikavý zvuk, jemu to v hlavě zacukalo štěstím a celého jej zaplavil pocit radosti. Ladně se vznesl, ta dlouhá vidlice následovala jeho let, chladný vzduch, bílý kouř i oranžový svit zapadajícího slunce se kolem něj převalovaly. Na okamžiku zahlédl, jak z náhle křivého domu s taškovou střechou vyběhla žena oblečená v krátkém květovaném kabátě, které z úst vycházel křik připomínající ržání koně.

Dívka s očima široce otevřenýma hleděla vzhůru a najednou si všimla, že chlapec visí na té vidlici jako veliké šťavnaté ovoce. Říkala si, že je určitě nesmírně spokojený, k smrti mu záviděla a také chtěla vylézt nahoru a na vidlici se pověsit. To se ale velice rychle změnilo - chlapec spolu s vidlicí pomalu padal dolu a ona uviděla, že se natáhl, až měl tělo dlouhé jak rozvinutá role hnědého hedvábí, z koruny stromu mířili přímo dolu a vidlice, kterou si vybrala, to hedvábí bičovala tlumeně znějícími ranami. S chlapcovo halenou v rukách udělala krok kupředu a náhle ucítila, jak ji jedna pružná větev prudce švihla přes tvář a ta hnědá role hedvábí na ni dopadla. Pomyslela si, že to hedvábí je tvrdé jak kámen a stejně tak při nárazu burácí jak úder do plechového plátu.

(…)

Teprve dnes poznal, co je otec zač. Oči měl oteklé, bulvy připomínaly vodní kaštany naložené v solném roztoku. Byl vysoký, i když klečel. Kožené boty s chlupem dovnitř možná už otce někdy nakoply a možná také ne. Klečel na zemi a zapřísahal se: „Tajemníku, pane, neobviňujte mě, ubožáka, já toho zkurvysyna určitě pořádně seřežu. Jeho deset psích životů nemá cenu jednoho života malé Čen, vždyť pro její dobro bych si klidně maso z vlastního těla odřezal…“ Tajemník se otci jen vysmál. A z tajemníkových očí vyšlehl proužek namodralého dýmu.

Bratr ho táhl domů. Jeho paty se zarývaly do tvrdé země. Ušli kus cesty, ale pořád se nedostali ze stínu topolu. Siluety sem a tam poletujících ptáků ho jako chmýří lechtaly na obličeji.

Bratr s ním hodil na dvůr, silou ho nakopl do zadnice a zařval: „Vstávej! Ty mistře trablů týhle rodiny!“ Ležel na zemi a nehýbal se, zatímco bratr ho pořád surově kopal. „Vstávej kurva! Cos kdy udělal dobrýho, co?!“

(…)

„Sundej mu kalhoty,“ přikázal otec bratrovi. Bratr, jenž se od hlavy až k patě třásl, přistoupil, ozářen širokým pásem zelenožlutého slunečního svitu. Zastavil se před ním, neodvážil se mu podívat do očí, ale podíval se do těch otcových a zamumlal. „Táto, já mu je radši nebudu sundávat.“ Otec rozhodně mávl rukou. „Sundej, ale neroztrhni je.“ Bratr rychle přejel pohledem přes jeho ztuhlou tvář a rybí kostru připomínající hruď a upřeně se zadíval přímo na jeho kalhoty. A pak se bratr sehnul. Pomyslel si, že má snad stehna z ledu, a jako by byly jenom kupa mraků, sklouzly mu kalhoty až ke kotníkům. Bratr chytil prsty jeho levý kotník, stáhl jednu nohavici, pak chytil pravý a stáhl kalhoty celé. Měl pocit, že se mu sloupl i kus kůže, pohlédl na bratrův nervózně ustupující stín a znovu zakřičel: „Zasraný kecy!“

Otec provaz rozhoupal a ten cikcak tančil ve vzduchu, a jak se přibližoval jeho zadnici, náhle se narovnal a ve stejné chvíli vydal čistý a ostrý zvuk. Zasténal a ten vulgární výraz se mu znovu protlačil štěrbinou mezi zuby. Otec ho čtyřicetkrát švihl provazem a on čtyřicetkrát zakřičel ta slova. Když provaz naposledy dopadl na jeho zadnici, nenapnul se, byl zkroucený a vetchý. Jeho řev byl také zkroucený a vetchý, velice podobný sténání bolestí. Provaz, který změnil barvu, zahodil otec na zem a nasupeně vešel do domu. Matka s bratem ho následovali. Matka zlostně spustila na otce: „Klidně mě taky umlať k smrti, stejně už nechci žít. Klidně nás umlať všechny, smrt je tak jako tak lepší než život! Všechno je to kvůli tobě, ty debile starej, věděl jsi dobře, že komunisti přijdou a stejně si koupil půl druhýho hektaru promáčený země, na kterou se ani zajíc nevysere. A teď patříš mezi vyšší střední sedláky a celý tři generace žijou v tomhle svrabu.“ „A proč sis teda vzala takovýho sedláka?“ obořil se na ni bratr. „A kolik bylo těch chudejch, těch nižších sedláků, který sis vzít nemohla, co?“ Matka se hořce rozplakala. I otec začal naříkat a dal se do pláče a v tom jejich pláči se ten provaz kroutil jako žížala, chvíli byl zamotaný jako pletenka, chvíli zas stočený do spirály, jemu se zježily chlupy na těle, svaly se zatnuly, stehna nabyla síly a on se postavil, ve dvoře, na který se snášel soumrak, se na několik vteřin zamyslel, přiskočil k vrátkům a protáhl se škvírou v nich.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].