Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

Šéfka je na rybách

Co udělalo s Norskem devět let života s kvótami

26 A R47 2012 • Autor: Respekt
26 A R47 2012 • Autor: Respekt

Cecilie Lindová pracuje s odpadky. V kavárně hotelu v centru Osla, kde tato nakrátko ostříhaná kompletně v černém oblečená blondýna usrkává minerálku, je ale k popelářským vozům daleko: čtyřicetiletá Cecilie je jednou z nejvýše postavených manažerek třetí největší firmy na zpracování odpadu v Norsku. Inženýrka, která si za studií přibrala ještě obor rozvojové pomoci, se stará o ekologickou stránku zpracování odpadu. K tomu jí před časem přibyla práce v představenstvu jedné z dceřiných společností firmy. „Pro naši firmu kvóty neplatí, ale já je podporuji,“ usmívá se Cecilie. „Potenciálem žen by se nemělo plýtvat.“

Norská manažerka mluví o nařízení, které v její zemi platí už devět let a o němž se Evropská komise minulou středu shodla, že by jej ráda zavedla v celé Unii. Jde o zákon, který nutí firmy, aby v jejich vrcholných orgánech sedělo alespoň čtyřicet procent „osob opačného pohlaví“, než je většina. V praxi jde samozřejmě o ženy a v Unii plán komisařky Viviane Redingové vyvolal bouřlivé reakce. Má jen malou naději na uvedení do praxe – řada členských států, včetně Česka, už oznámila, že návrh nepodpoří. Právě pětimilionová země na severu, která má s Unií úzké vztahy (byť se k ní nikdy nepřipojila), slouží dnes v tomto ohledu jako jediná pokusná laboratoř na světě.

Výsledky experimentu jsou docela zajímavé. Určit, co přesně se zavedením kvót zásadně změnilo, je zatím obtížné (pokud nepočítáme změnu atmosféry, která z kvót učinila běžnou součást norského veřejného života). Změna naplno funguje teprve pět let, protože první čtyři roky byla účast firem dobrovolná. Už teď je ale jasná jedna věc: žádná ekonomická či společenská katastrofa, před níž varovali skeptici, nenastala.

Narušit myšlení

Přestože Norsko má pověst země, kde snaha o rovnost pohlaví došla nejdále, zavedení kvót nebylo vedeno argumentem „férovosti“, ale ekonomické nutnosti. Zákon prosadil v roce 2003 tehdejší ministr průmyslu a obchodu za konzervativní stranu Ansgar Gabrielsen. „Nemůžeme si dovolit využívat pouze polovinu potenciálu země,“ obhajoval nápad ministr, který si za svoji urputnost vysloužil přezdívku „pan Kvóta“. „Současný stav je jednoduše ekonomicky nevýhodný. V jedenadvacátém století nepřežijeme, pokud naše firmy budou řídit starší pánové, kteří spolu chodí na lov kanců a na ryby a kteří mají stejný styl myšlení.“

Gabrielsena nakonec podpořila celá pravicová vláda i většina levicové opozice, nicméně porod prvního zákona tohoto druhu na světě probíhal dost bolestivě. Čtyři roky předtím narazila s prvním pokusem o změnu ministryně pro rovné příležitosti a od té doby téma neopustilo stránky novin. „Každý měl potřebu se k tomu nějak vyjádřit. Debaty byly nekonečné,“ směje se Lena Nielsenová, vystudovaná politoložka, která tehdy vedla kampaň za přijetí zákona (dnes pracuje v kanceláři ombudsmanky, na niž se lidé mohou obracet se stížnostmi na diskriminaci nejrůznějšího druhu).

Norma mířila jen na zlomek firem: na společnosti se státní či obecní účastí a na ty kotované na burze, čili na zhruba tři sta padesát z více než sto šedesáti tisíc norských podniků. Podnikatelská elita ale byla proti. „Vadilo nám, a vadí i dnes, že zde stát nařizuje vlastníkům, koho si mají vybrat do vedení svých firem,“ říká Kristina Jullum Hagenová z Konfederace norských podnikatelů. Jinak ale konfederace drtivou většinu kroků k větší genderové rovnosti podporuje: od prodloužení otcovské dovolené přes dostupnost školek až po změny ve vzdělávání, které by měly narušit stereotypy při volbě profese.

Obhájci zákona namítají, že v případě státních a obecních firem zmíněný argument padá, u těch ostatních pak vítězí veřejný zájem nad soukromým. A připomínají, že i bez kvót jsou norské podniky státem značně regulovány: od zákoníku práce po hygienické či bezpečnostní normy. „Nejde jen o zájem majitele firmy, jde o zájem celé společnosti, k níž mají odpovědnost,“ argumentuje Lena Nielsenová.

Zatímco tento spor dosud není rozřešen, jiné obavy z kvót se postupem času nenaplnily. Firmy varovaly například před tím, že dostatek kvalifikovaných a vzdělaných žen jednoduše nenajdou. A i kdyby měly dámy poličky plné diplomů, vysedávání na představenstvech je prý nebude zajímat. V reakci na tyto argumenty vzniklo několik „ženských“ databází. Zmiňovaná Lena Nielsenová stála u zrodu seznamu s více než čtyřmi tisícovkami profesionálek z nejrůznějších oborů, kterým nechyběly ambice ani kvalifikace. Podobné databáze využívají head-hunterské firmy dodnes a na nedostatek kandidátek už si nikdo nestěžuje.

Nepotvrdila se ani obava, že schopné muže vytlačí nevzdělané a nezkušené ženy: podle analýzy osloského Institutu pro sociální výzkum z roku 2009 mají členky vedení firem vyšší vzdělání než jejich mužští kolegové. „Neplatí, že by uspěly ženy bez vzdělání jen proto že jsou ženy. Firmy požadují vysokou kvalifikaci,“ vysvětluje autorka studie, socioložka Mari Teigenová. A i další zjištění je zajímavé: dámy jsou průměrně mladší a méně často než u jejich mužských kolegů je pro ně členství v orgánech firem jejich jedinou činností – čili mají vedle toho další kariéry. Nepotvrdila se ani předpověď, že samy ženy se budou cítit kvótami poníženy a budou je odmítat. „V našem výzkumu s nimi drtivá většina respondentek souhlasila,“ říká paní Teigenová. A konečně Cecilia Lindová z úvodu a další úspěšné norské byznysmenky nesouhlasí ani s obecným předpokladem, že kvóty odmítají ženy, které klíčových pozic dosáhly bez nich.

Co se stalo? Nic

Na horkou půdu se ovšem dostáváme ve chvíli, kdy chceme zjistit, jaký reálný dopad tato změna měla na finanční kondici podniků či na jejich rozhodování. Jak argumentuje Kristina Jullum Hagenová z podnikatelského sdružení: „Ostatní regulace nám nevadí, protože jsou výhodné. U kvót to zatím prokázáno nebylo.“

Připomeňme si, že kvótovou revoluci provázely v Norsku právě ekonomické argumenty: ženy vnesou do byznysu rozvahu, menší sklon k přehnaným riskům a další kvality, které se vyplatí. Jenže tento příslib vzbuzoval od počátku vášně, a to i u zastánců kvót. „Mně je tento argument proti srsti, protože dál betonuje stereotypy o tom, jací jsou muži a jaké ženy,“ kroutí hlavou Rachel Paulová, kriminoložka se specializací na domácí násilí, která dnes rovněž pracuje v úřadu ombudsmanky.

Norská zkušenost zatím nedala prokazatelně za pravdu ani jednomu pohledu: existují studie, které tvrdí, že ženy takto firmy ovlivňují, ale i analýzy, jež upozorňují na to, že se nestalo vůbec nic. Mimo jiné proto, že představenstvům dále předsedají a firmám šéfují zejména muži. Výsledek někde mezi těmito dvěma pohledy přineslo zkoumání dvou stovek norských firem provedené předloni Martinem Husem, profesorem největší norské ekonomické vysoké školy. Z výpovědí ředitelů společností zjistil, že u těch s větším podílem žen v řídících orgánech klesá konfliktnost zasedání či že s jejich přítomností roste význam strategického plánování (v překladu – více se mluví o vzdálenější budoucnosti). Na druhé straně v základních otázkách fungování každého podniku, třeba u rozpočtu či kontroly hospodaření, se podle Huseho nezměnilo nic. K podobným závěrům došla také Mari Teigenová – respondenti jejího průzkumu nezaznamenali po nástupu žen žádnou významnější změnu ve fungování firem. „Říkají, že je prakticky vše při starém,“ říká socioložka. A žádná analýza dosud jednoznačně neprokázala souvislosti mezi zlepšením či zhoršením hospodářských výsledků a dámským obsazením pozic.

Na to lze nahlížet dvojím způsobem – buď jako zklamání nadějí (proč je nutné kvóty zavádět, když se nic nemění?) nebo naopak jako důkaz, že obavy z krachu podniků kvůli rozhodnutím nezkušených žen byly zbytečné. Norové zatím volí druhý pohled a důkaz vidí nejen v průzkumech veřejného mínění, ale také v tom, že už se z nich stala běžná věc, o které se moc nemluví. Nicméně další kolo vášnivých debat je na spadnutí. Norská vláda totiž uvažuje, že povinnost rozšíří i na zbývající desítky tisíc firem. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 47/2012 pod titulkem Šéfka je na rybách