Nikdy se nepovažoval za umělce, ale byl jím víc než ti, jež tak sami sebe rádi nazývají. Pro autora těchto řádků byl Rudolf Dzurko, jenž zemřel v neděli ve věku 71 let, vždy milým zjevením výtvarné upřímnosti.
Poprvé jeho obrazy spatřil díky Revolver Revue, která Dzurkovi v roce 1996 udělila svou Cenu a která tehdy širší veřejnosti představila v reprodukcích jeho pozoruhodné práce. S originály pak měl tu čest se seznámit před jedenácti lety, kdy Dzurkovi velkou retrospektivu udělalo českokrumlovské Centrum Egona Schieleho.
Dzurkovi k ní tehdy vyšel katalog, ve kterém napsal: „Já jsem nikdy nechtěl dělat umění a nedělám ho ani teď. Za umělce se nepovažuju. Michelangelo, Leonardo, Gogh, to byli podle mýho opravdoví umělci. U mě je to tak – když mám vztek, udělám obrázek, jak mám vztek, když jsem veselej, udělám obraz jiskřivej, radostnej, a když mě přepadne smutek, strach, úzkost, když na mě padá celá Praha a město mě dusí, vznikne třeba takovej obraz, jako je Násilná civilizace.“
Na tom obrazu stojí divná příšera s dlouhým zobákem, do kterého si cpe uťatou končetinu. Pod ní leží torzo krvácejícího dítěte, na zelené louce se vleče chromý kůň a v dálce kamsi odchází chlapík, kterému je ta ohavná hrůza nejspíš úplně ukradená. Všechny barvy a tvary kompozice jsou
vysázené z titěrných úlomků barevného skla, které k sobě Dzurko slepil na skleněném podkladu. Tak jak to kdysi dávno dělaly naše praprababičky.
Rudolf Dzurko se mnohem později - konkrétně v roce 1941 - narodil do „cigánské“ komunity ve východoslovenských Pavlovicích. Když mu byly čtyři, s rodiči se přestěhoval do severních Čech, aby tu nahradili vyhnané a vyvražděné Němce. V okolí Nového Boru poprvé uviděl barevné hromádky třpytící se na slunci, které kolem skláren zůstaly jako odpad po všech číších a lustrech, které se tu vyráběly. A pokoušel se z těch zbytků vytvářet vlastní díla.
„Největší problém bylo lepidlo. Kanagom byl k ničemu. Trvalo hodně dlouho, než jsem přišel na to, jak namíchat správnou směs, aby mi skleněná drť na skle držela. Když jsem v osmadvaceti letech s obrázky začínal, nenapadlo mě, že je budu dělat třicet let. Obrázky, to byla moje radost a vždycky mě potěšilo, když se líbily taky lidem, který k nám přijížděli. Obrázky, sochy z kamene, ze dřeva i loutky jsem dělal až po práci, já jsem měl i jiný zájmy, rodinu, zahrádku, prase a kozu jsme měli, bavilo mě pěstovat kytky, rajčata, okurky, pracovat na zahradě,“ vzpomínal Dzurko později.
Živil se jako zedník, topič, soustružník. Vystavovat začal v 70. letech, kdy ho začali zvát na národopisné expozice typu Umění československých cikánů nebo Naši spoluobčané cikáni, ale později i na méně spektakulární podniky jako Práce členů Klubu výtvarníků OKD či Jitro kouzelníků. Z roztříštěného skla slepoval obrázky mytologické, náboženské, intimní a vůbec všelijaké; vždy přitom vášnivé, plné slunce, energie a jakési divotvornosti, z níž přecházel zrak, aniž přitom kvůli tomu člověka bolely oči.
Byla v nich ona spontánnost a vzrušující živočišná síla, s níž se návštěvník v galeriích současného umění zas tak často nesetkává: jinde to v nejlepším případě smrdělo alespoň fermeží, u Dzurka to vždycky smrdělo a vonělo životem.
Dzurko tvořil dál, i když se z venkova přestěhoval do Prahy. Přivydělával si tu prodejem svých obrázků a sošek na Karlově mostě v době, kdy sem ještě pouštěli skutečné umělce. Na umělce ho dokonce pasoval i Milan Knížák. Ten sice nejprve prohlásil, že díla romských výtvarníků nejsou obecně tak kvalitní, abychom si je mohli dovolit vystavovat v Národní galerii (asi by se studem propadla do země). Po vlně odporu vůči vyřčeným slovům nicméně vzápětí koupil několik obrazů právě od Rudolfa Dzurka a pověsil je ve Veletržním paláci.
„Budoucnost by si člověk neměl brát tak úplně k srdci, protože když to začne všechno moc prožívat, moh by se taky zbláznit, ale zapomínat by na budoucnost taky neměl. Člověk by měl žít naplno každej novej den a nemyslet na to, že třeba zejtra bude vodepsanej, votrávenej nebo mrtvej. Za každej den by měl děkovat, a když se ráno probudí, měl by se radovat, že je živej!“
Tahle jedenáct let stará Dzurkova slova budou platit dál, i když tu jejich autor už s námi nebude. A stejně tak budou vlastním životem dál žít i jeho nezapomenutelné divotvorné obrázky.
Foto: Karel Cudlín
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
