Rocková subkultura od svého počátku vracela do hry ideje a nálady starého evropského romantismu, který ctil autentický výraz výjimečných individualit s pohnutými osudy a sklony k sebedestrukci. Filip Topol rozhodně není první český rocker, jenž se nechal uštvat svými démony, osobností byl ovšem mnohem vrstevnatější než Miky Volek nebo Petr Novák.
Jeho hudba korespondovala s klasikou, jeho texty s nejvytříbenější poezií. Temně romantická gesta mu nebyla jen výrazem aktuálního vzdoru, v jakém si libovali punkoví rebelové ze Západu, ale také ozvěnou dějin. Vyrůstal v Praze, která je temnou romantikou proslulá už řadu století. Zemřel den předtím, než byla na trh uvedena útlá knížka jeho prozaických juvenilií Jako pes, jež jeho zakotvení ve starších kulturních tradicích dokládá.
Hlavním dějištěm tří povídek z poloviny osmdesátých let, které poprvé vycházejí mimo samizdat, je Praha magická, jak A. M. Ripellino pojmenoval jednu z podob našeho hlavního města. První s názvem Na zdraví nezapře spřízněnost s fantaskním duchem próz Gustava Meyrinka či Jakuba Arbesa, ale ještě bezprostředněji v ní rezonuje E. A. Poe se svou povídkou Anděl pitvornosti.
Vypravěč (i v dalších prózách zřejmě týž) se potuluje po hospodách a v každé k němu ze šumu dolehne zvláštní skřípavý hlas. Zjistí, že náleží roztomilému, zázračně všudypřítomnému stařečkovi s hůlkou a fajfčičkou, v němž odhalí zosobněný Alkohol, viníka nesčetných tragédií. Když jej chce usvědčit, podlehne jeho kouzlu a zpije se pod obraz, zatímco nezničitelný dědoušek dál spokojeně pokuřuje.
Druhá povídka Den a noc začíná i končí zvoláním „Do prdele…“. Mezitím hrdina prožije den plný mizerie, zčásti niterné, zčásti způsobené kocovinou a pocitem promarňovaného života. Poslouchá vážnou hudbu, která se vianovsky transmutuje do směsi groteskních a poetických dějů, prochází temně přeludnou Prahou a nakonec potká přízrak Mozarta, který mu řekne: „Vidím i to, co nevidím. Slyšel jsem i kámen zpívat…“ Na to se nedá odpovědět jinak než lapidární replikou z úvodního odstavce.
Také třetí povídka s názvem Jako pes připomínající finále Kafkova Procesu vzešla zřejmě z krize dospívání. Bohémský přítel v ní vypravěči krutě vyčte, že se dosud důsledně nerozešel s konvencemi a falešnými přísliby světa, čímž v něm jen prohloubí depresi. Aby z ní vybředl, odjede hrdina na návštěvu za svou starou láskou, která je už šťastně vdaná a má tři děti. Zpočátku u ní najde přátelské porozumění, získá si i jejího muže, ale nakonec se v hospodě opije, zapomene na konvence i přísliby spokojeného života a zuřivě na oba vychrlí veškerou špínu světa. Cítí se pak ještě hůř – nejblíž těm, kteří jsou úplně na dně.
Texty vznikaly, když autorovi táhlo na dvacet, a sotva je můžeme pokládat za zralé. Z prvního vane snad až příliš duch 19. století, další dva jsou podrobnými inventurami rozbolavělého nitra, aniž by dávaly nahlédnout, kde se to trápení vzalo a proč se nedá vyhojit. Kdo prožíval dobu jejich vzniku v podobném prostředí jako autor, ví, že vnímavější část mladší generace nalézala v sebedestrukci celkem adekvátní způsob, jak se vyrovnat s pokleslou skutečností, jež jí byla vnucena. Příčiny zoufalství nebylo zapotřebí rozebírat.
Sporné východisko nabízel kompromis s režimem nebo emigrace, ať už skutečná či vnitřní. Ani Filip Topol se ubíjející realitou příliš nezabývá. Dobu, v níž se děj odehrává, rozpoznáme nanejvýš z podrobného místopisu hospod, dnes už mnohdy zaniklých, a z několika podružných detailů. Nejvýmluvnější je ovšem atmosféra, jež je bez ohledu na míru literární zralosti zachycena mimořádně sugestivně s bohatě odstíněným výrazem.
Šikovnější spisovatel by si asi víc pohrál s kompozicí, stupňoval by napětí, aby je čas od času uvolňoval dílčím rozuzlením, až by dospěl k vyvrcholení a pointě. Vznikly by texty možná profesionálnější, ale banální. Pravý romantismus nedozrává, necení si moudrého nadhledu, utápí se naopak v rozporech, které se mohou zdát naivní, ale ze všech svárů a malérů vynáší na světlo autentické svědectví o lidské existenci.
Filip Topol předkládá ve svých raných prózách krajní protiklad kunderovsky osvícenského psaní, jde ovšem jen o první krůček. Těžiště své tvorby záhy nato přenesl do oblasti hudby a písňových textů, kde po sobě zanechal obsáhlé a nepominutelné dílo. Tři povídky z jeho mládí působí v této souvislosti spíš marginálně, přesto nanejvýš působivě dokreslují příběh svého autora, legendu, která k tvorbě romantiků nedílně patří.
Filip Topol: Jako pes
Ilustroval Viktor Karlík, Revolver Revue, 56 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
