Pojďme chvíli přehánět: básník Petr Král (72) byl možná Pařížanem už před svým odchodem do exilu na sklonku šedesátých let. A zůstal jím i po definitivním návratu do Prahy roku 2006. Jistě, jde jen o zkusmou představu „pařížanství“. V čem však spočívá: Králova poezie obhlíží svět s rozmáchlou, vzdušnou elegancí, vyznačuje se jemností analýzy i jistou zatvrzelostí ve svých sklonech a obsesích, až se to zdejšímu kontextu vymyká. Máme pocit, že nasloucháme hlasu zaznamenávajícímu svět v lehce posunutém rytmu a s jinou jiskrou v oku, než je v kraji zvykem. Jenomže ten hlas sem zároveň i velmi patří, je zde a je nutné s ním počítat; jeho „světácká“ dimenze má pro českou poezii nezaměnitelnou hodnotu.
Dosti přehánění: samozřejmý Pražan a městský chodec Král předkládá i ve své nové sbírce Přivítat pondělí poezii svrchovaně přemýšlivou, sytou a barevnou, prolamovanou smyslově, jazykově a vůbec básnicky. Králova poezie je pevně zabydlená sama v sobě, ukotvená ve svých tématech, pohledu na svět, filozofii.
V nové sbírce básník dál rozšiřuje vizi světa jako civilního „zázraku“, jenž nás drží ve svém neúprosném, zároveň zdrženlivém sevření. A současně před námi vábně uniká s mnoha tajemstvími.
V nové sbírce najdeme básníkovy emblematické motivy, známé z předchozích knih. Fragmenty městských „krajin“ jsou zevnitř modelovány smyslovými asociacemi, přelévajícími se do subtilních lidských zatrnutí nad plností i prázdnem života: „Bylo by nejdřív nutné mluvit / o činelu střechy tak jak v nás / nazdařbůh šeptá: jako o dýchavičném zlatu.“ Opět zde nalezneme náznaky „slavností“, tvořících podstatné uzly privátních lidských dějin. Tyto slavnosti jsou však výrazně zachycovány v momentech loučení, doznívání, rozchodů kdesi na refýžích na kraji města. Slavnosti už byly, žijeme po slavnosti. Slavností svého druhu však může být i pouhé vyrážení na cestu, procházka, sledování světa odněkud z „terásky“ bistra. Svět se neustále mění v doznívající slavnost, jež nás svým pohaslým šumem už neruší v rozjímání o ní samé.
Král si rád vůči realitě dovoluje různé nepřístojnosti. Znevažuje ji prostřednictvím obrazných kontaminací a mezaliancí, jako by chtěl zkrotit její tíhu i unikavost a nakonec s ní uzavřít vrtkavé příměří: „Šedým pytlem kostí se vbourat do slunce…“ Spolu s puzením věci bezohledně nakopnout a odhalit jejich ledví zde žije i něha drobnohledného pozorování, chutnání, uctívání života v jeho nezměnitelných obrysech. „Zabuš na tělo, ať z něj vyrazí koktavé zlato!“ Básníkovo „právo na grotesku“ paradoxně znamená spíš potřebu vymezení hranic a nastolení vzájemného respektu s realitou.
Vedle furiantských vzkazů však ve verších narazíme i na zneklidňující niterná „přiznání“, zatápání kdesi na okraji života: „S naběhlou žílou / se sklánět k pusté cestě, hledat příznivou skulinu / a prašné slunce.“ Chvílí nejasného zoufalství zde proznívá dobrodružná naděje: svou tíhu a prázdnotu můžeme vždy sdílet se sálavou nicotou slunce. Pro tvořivého člověka – a budiž jím každý – je naděje kryta v nalezení vnitřního hlasu, možná jen bezhlasého dunění hloub v duši: „Mít v šeru vlastní zvon / být jím.“
Král vyznává báseň jako takovou, ostatně jako jeden z nemnoha současných českých básníků se podstatě básnictví věnuje i teoreticky. Všimneme si ale, že delší básně sbírky jsou často psány výrazně prozaickou dikcí. Paradox je jen zdánlivý: ve skutečnosti se rytmus prózy s ustrojením básně neruší. Naopak, prozaická dikce je projevem potřeby vyjádřit se co nejšířeji, pojmout báseň jako široce rozestřenou, do mnoha stran meditující síť. Dojde i na vyjádření vztahu k básni v podobě morálního kréda. V titulní básni Přivítat pondělí básník rozvine obraz hroutících se mrakodrapů do vize, v níž báseň, tak jako nešťastné věže 11. září, „vzpřímena vzdává poctu / svému pádu“. Zde se ironie zpříma a bez obav mísí s patosem; báseň se obětuje – za skutečnost i za sebe samu.
Tvorba i polemičnost Petra Krále nejsou na naší literární scéně přijímány bez výhrad. Básníkovo „pařížanství“ se možná projevuje dávkou nezdrženlivosti a vysokými nároky, uplatňovanými na tvorbu a diskusi. Pro některé se Králova poetika svými klasicky modernistickými východisky trochu míjí s „tepem“ dneška. Záleží na tom, jak hluboko jsme odhodláni sáhnout. Sbírka Přivítat pondělí si ostentativně nenavléká postmoderní, angažovaný havelok, ale čestně si drží svůj způsob pohledu a vyjádření. S ním pak dosahuje nebývalých hloubek.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Petr Král: Přivítat pondělí
Ztichlá klika, 112 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
