Chvíli po východu slunce se budím pod korunami stromů ve spacáku vedle přítele Miry. Včera jsme z nedalekého svahu zaslechli hlasy vlčích štěňat a při následném průzkumu okolních louček a lesních cest se nám s pomocí nálezů stop, vlčího trusu a zbytků kostí podařilo objevit místo, kde se vlci zdržují. Protože jsme zde v lesích Kysuckých Beskyd na Slovensku právě proto, abychom se o vlcích dověděli více, umístili jsme tam fotopast – přístroj, který automaticky fotí, když zaregistruje pohyb.
Dnes, plni očekávání, plánujeme zajít fotopast zkontrolovat a stáhnout z ní případné obrázky. Představa zblízka vyfocených vlků v nás vzbuzuje nemalou radost a nadšení, především kvůli vzácnosti a plachosti těchto šelem. Také proto, že oba pracujeme v neziskové organizaci, která se zabývá ochranou a monitoringem velkých šelem v Beskydech, kde je přítomnost vlků posledních několik let jen velmi sporadická.
Kolem jedenácté hodiny dopoledne, mimo čas největší aktivity vlků, se potichu blížíme po pěšince ke sledovanému místu. Vytahujeme paměťovou kartu z fotopasti. Vtom se z mírného svahu nad námi začíná ozývat jemné, ale naléhavé kňučení. Tráva zašustí a po pěšině k nám přibíhá nějaké zvíře. Spatříme ho, až když se vynoří z houští asi dva metry před námi. Malé, asi tříměsíční vlče nás uvidí ve stejný okamžik. Prudce mění směr a zase mizí. Než se stačíme vzpamatovat z překvapení, zjevuje se před námi na pěšině další, a také ihned peláší pryč. Pořídit použitelnou fotku se nám daří, až když se situace opakuje potřetí. Další vlče už se neobjevuje.
Věnujeme tak pozornost zvláštnímu hlasu, který vychází z houštiny asi třicet metrů od nás. Mezi stromky vidíme hlavu a hřbet dospělého vlka, který kňučením volá mláďata k sobě. Už chápeme, proč všechna mláďata běžela po pěšince kolem nás – snažila se dostat k rodičům, což jsme jim svou přítomností zkomplikovali. Nechceme vlkům dále narušovat rodinnou pohodu, rychle proto fotopast ukládáme zpět na místo a co nejtišeji se vzdalujeme. Teprve po chvíli nám dochází, jaké neuvěřitelné štěstí jsme měli. Být takto blízko divokým vlkům!
Jak zjišťujeme později, vlčí rodina místo setkání navíc ani neopustila, díky čemuž je mohla několikrát zaznamenat i naše fotopast. Odpoledne se nám pak v okolí ještě daří najít několik čerstvých vlčích hromádek. Odebíráme z nich vzorky pro analýzy DNA.
Večer před setměním, skryti pod stromem, ještě pozorujeme horskou louku a doufáme, že se vlci přece jen ještě objeví. Žádné větší zvíře však nepřichází. Přesto nakonec uléháme pod širákem ve vlčím teritoriu spokojeně a s nesmazatelnými myšlenkami na první setkání s těmito obdivuhodnými zvířaty. Přemýšlíme, čím si vlastně vlci zasloužili svou špatnou pověst nebezpečných zabijáků. Vždyť v celé Evropě téměř neexistuje z posledních staletí důkaz, že by zdravý vlk na člověka zaútočil, či jej dokonce zabil. A jak potvrdila i naše čerst-
vá zkušenost, vlci nemají snahu člověka napadnout, ani když jde o ochranu mláďat. Nebezpečí naopak hrozí vlkům od lidí – například na Slovensku je každoročně legálně, avšak bez opodstatněného důvodu zastřeleno přes sto třicet vlků. To se snažíme změnit právě pomocí monitorování jejich výskytu v obou státech, protože populaci vlků mají společnou. Chvíli před usnutím mi tak ještě hlavou proběhne jedno velké přání: aby se kysucké vlčí rodině podařilo uniknout před flintami slovenských myslivců a mladí vlci se časem usídlili třeba v Beskydech.
Leona Machalová, Hnutí DUHA, Olomouc
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
