České štěstí

Ten vtip má mnoho verzí, ale já jsem poprvé slyšel tu, v níž starý pan Kohn chce vycestovat v třicátých letech z Německa zachváceného nacismem. Zajde proto do cestovní kanceláře, tam mu dají globus, on jím rozpačitě otáčí a pak se zeptá: „Jiný globus nemáte?“

Vtip už nepokračuje (jinak by nebyl vtipem) dovětkem, jak se nakonec pan Kohn rozhodl, ale kdyby dnes žil v Česku, nejspíš by globus odložil a zůstal doma. Podle míry emigrace Čechů to totiž vypadá, že tato země patří k nejlepším místům pro život na naší planetě. Marně jsem na webu hledal přesnější data – zdá se, že počet českých emigrantů je tak malý, že statistiky ani příliš nezajímá. A podle loňské zprávy Evropské komise je vliv emigrace na českou společnost jako celek „zanedbatelný“.

Je to záhada. Poláci, Maďaři i Slováci hromadně odcházejí do zahraničí - počet emigrantů tvoří pět procent obyvatelstva (přes 2 miliony Poláků, půl milionu Maďarů a zhruba čtvrt milionu Slováků). Češi zůstávají doma. Proč, když naštvanost Čechů na poměry je srovnatelná s těmito národy, ne-li větší? A na rozdíl od Polska či Slovenska je česká ekonomika už léta buď v recesi, nebo stagnuje?

Mám na to dvě teorie, obě naprosto nevědecké. První se týká neuvěřitelného českého talentu vytvořit si i na maličkém kousku země oázu pohody. Vždy mě fascinuje pohled na českou rodinu v kempu u rybníka, jak pantáta s mohutným břichem rozloží skládací stůl a židle (viděl jsem mistrovské kousky podomácku vyrobených), celý den s panímámou vaří guláš, večer ho spokojeně snědí a zapijí pivem. Modernější typ české rodiny v tom samém kempu ráno sedne na kola a štve svá těla jízdou po české krajině a hospodách. Nikde ve střední Evropě jsem tak cílevědomé pěstování pohody v tak masovém měřítku neviděl.

Druhá teorie už tak lichotivá není, byť její důsledky jsou pozitivní. Češi sice mají sklon k sebeironii, kterou jim mnohé jiné národy (například Poláci) závidí; ale to jim nebrání, aby byli přesvědčeni o své výjimečnosti a tak trochu pohrdali zbytkem světa. Má to však svoji výhodu. Jaksi přirozeně jim z toho plyne, že nemá cenu utíkat z vlasti, protože jinde je to už jen horší. Pokud je proto doma něco špatně, snaží se to vlastními silami zlepšit.

Nikde ve střední Evropě nepozoruji tak intenzivní společenský vzdor vůči politickému marasmu, tak intenzivní neochotu se s ním smířit - a tak velkou touhu po oné pohodě. Chci tím říct, že navzdory tomu, co se letos v Česku dělo, navzdory volbě Zemana, Okamury, komunistů či Babiše, navzdory protiromským pochodům – výpočet nechutností by byl příliš dlouhý – navzdory tomu všemu jsou Češi přesvědčeni, že nepotřebuji žádný globus. Ani tento, ani jiný: chtějí zůstat doma.

Šťastný to národ.