Manuál ke krásné architektuře

V knize historika a teoretika architektury Martina Horáčka Za krásnější svět – tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století se dostává laikům i odborníkům klíč k vědeckému hodnocení krásy. Publikace se 760 barevnými vyobrazeními vypráví příběh dějin architektury od 19. století do současnosti nikoli z hlediska novátorského, jak je zvykem při hodnocení moderních staveb, ale s prvořadým záměrem nalézt a popsat architekturu, která tvoří zdravé, příjemné a krásné prostředí. Architekturu, která se přizpůsobuje době, místu a životnímu stylu svých obyvatel.

Strukturální řád

Proč člověka některé formy těší a vnímá je jako krásné, a jiné působí chaoticky a necitlivě? Odpověď lze nalézt v tzv. teorii strukturálního řádu vycházející ze sjednoceného vědění,které od začátku 90. let 20. století nechápe dějepis umění jako oddělenou disciplínu, ale jako obor používající jazyk kompatibilní s ostatními obory, tvrdí Horáček (36). Z fyzikálního a biologického pohledu existuje strukturální řád na všech úrovních a díky tomu člověk hledá v architektuře obdobnou harmonii jako v atomech, galaxiích nebo živých tělech.

Autorem teorie – již Horáček jako první objevuje pro zdejší prostředí - je americký fyzik a teoretik architektury Nikos Salingaros (1952), který vymezil tři zákony strukturálního řádu: řád malého měřítka, řád velkého měřítka a přirozenou hierarchii měřítek. Kupříkladu v naší sluneční soustavě ve velkém měřítku okolo Slunce obíhají planety a v malém měřítku okolo planet rotují měsíce. Lidská paže je zakončena pěti prsty, jejichž články jsou zmenšenou obdobou ramene a lokte. Sněhová vločka, jež se fraktálně větví. Nic není přirozenějšího a samozřejmějšího.

Za krásnou proto pokládáme stavbu splňující všechny tři uvedené zákony, které tradiční stavby obvykle respektují. Příkladem může být gotická katedrála - lomený oblouk klenby chrámové lodě se strukturálně opakuje v lomeném oblouku oken a v ornamentálním členění fasády. Podle Horáčka má mít budova ideálně 8 až 10 úrovní měřítek s nejmenším detailem o rozměru přibližně 6 milimetrů.

Architekti zřejmě dříve řád věcí vnímali intuitivně. Když se však budova stane geometrickým tělesem vybočujícím z okolního řádu, sníží se naše schopnost takové architektuře nesouvisející s okolím porozumět. Takový případ je památkově chráněná budova bývalého Federálního shromáždění, jež pravidelně vyhrává ankety o nejohyzdnější stavbu, nebo plánovaný „Lední medvěd" na Vítězném náměstí v Praze, jenž budí už nyní odpor.

Nejde totiž jen o měřítka v rámci domu, ale i o urbanistické souvislosti a kulturní zvyklosti - stavba pak přestává rezonovat s námi, s okolním prostředím i přírodou. Pokud je sloh celkově zapojen do kontextu, tak na něm kupodivu tolik nesejde. Ale pozor, tradiční kanadský srub působí podobně cizorodě na Sicílii jako středozemní dům na Aljašce.

Tradiční architektura spočívá v tom, že dříve postupný růst slohově tvarovaných budov a ulic umožňoval přizpůsobovat měřítka a vytvářet celé krajiny - až se z běžné konstrukční dovednosti stalo umění stavět. Dnešní redukované pojetí řádu architektury v duchu geometrického fundamentalismu, který se omezuje na zvětšování a opakování geometrických těles, však neodpovídá způsobu, jakým náš mozek uspořádává informace. Vezměme si bloky paneláků rozesetých bez zřejmého důvodu nebo epidemii satelitů okolo měst.

Jestliže nepřirozená geometrie stále slaví úspěchy v budování logistických areálů na předměstí nebo administrativních kontejnerů v centru měst, pak proto, že se coby viróza šíří snadněji než postupně budované a komplexní struktury. Podle Horáčka je řešením používat právě ono univerzálně platné odstupňování měřítek. To však naráží na moderní zálibu v redukci reprezentovanou hesly „ornament je zločin“ a „méně je více“. Je varovné, že avantgardní meziválečná funkcionalistická vilka má nesrovnatelně větší smysl pro řemeslný detail než dnešní „tradicionalistická“ katalogová výstavba.

Přelétaví motýli

V knize se setkáme s estetiky a teoretiky architektury a urbanismu jako Geoffrey Scott, Camillo Sitte, Werner Hegemann, s významnými představiteli památkové péče a okrašlovacího hnutí meziválečné éry (Paul Schultze-Naumburg) i se současnými obhájci tradičního stavění. V českých zemích se tu popisují stavby Friedricha Ohmanna, Kamila Hilberta, Dušana Jurkoviče či Jože Plečnika, kteří v rámci dobových trendů byli schopni zohlednit místní tradici. Autor analyzuje kubismus i socialistický realismus, tématy jsou nová výstavba, péče o památky za socialismu a po revoluci v roce 1989 i dnešní zájem o osud starých staveb a charakter obcí a krajiny.

České architekty 20. století vyškolené v modernistických zásadách charakterizuje autor knihy jako přelétavé motýly permanentně hledající „ducha doby“. Vynikající je kapitola o kontroverzním architektovi Jiřím Krohovi přecházejícím z avantgardy přes socialistický realismus až do kontextuálního tradicionalismu.

Stejně tak někteří dnešní architekti dovedou podle typu zadání volit výtvarný jazyk. Horáček uvádí Ladislava Kubu, který v roce 1998 realizoval malou, organicky tradiční kapli uprostřed moravské obce Jestřebí u Brtnice.

Kaple vyvolala nadšení laiků i profesionálů, stala se pýchou obce i cílem milovníků architektury. Kuba ale na její jazyk už nenavázal a v jeho tvorbě představuje cosi jako zjevení. Stěží si lze představit prudší kontrast u jednoho autora, než nabízí kaple v Jestřebí a jeho pozdější City park Jihlava. Žijeme v době ztráty identity a architektura to věrně odráží; nebo architekti v úsilí o dnešek ztratili tisíciletou moudrost svého řemesla?

Estetická oáza

Jako příklad dobré architektury naopak Horáček uvádí nejslavnější českou novostavbu dvou polistopadových dekád. Tančící dům (1993–1997) je podle něj radikálně současný a zároveň je díky nárožnímu dvouvěží, oknům, podloubí a šikmé střeše v souladu se strukturálním řádem. Je přirozeně zapojený do vltavského nábřeží a stylová forma Američana Franka Gehryho respektuje figurální koncept pražského Chorvata Vlada Miluniće. 

Stavba je pomníkem osvobození od předchozí politické a estetické totality. Tančící dům uspokojil avantgardisty i milovníky tradice, ale také ukázal na limity tolerance pražských modernistických architektů. S živou architekturou domu se dosud nesmířili - což blokuje diskuzi o nejen funkční a pevné, ale i krásné architektuře.

Kniha Za krásnější svět poskytuje praktický návod právě k tomu, jak má vypadat architektura i rozprava o ní. Není architektury bez kontextu, bez historie, bez génia loci. Teorii strukturálního řádu lze přirovnat k objevu penicilinu, přitom nejde o dogma. Nemá odpověď na všechno a nezbavuje nás volby, ale její nerespektování má dalekosáhlé důsledky. 

Nesentimentální, důvtipně kritická kniha tak inspiruje tvůrčí vztah k okolí, čelí banalitě a nezodpovědnosti. Je určena pro architekty, historiky, památkáře, urbanisty, developery, státní správu i politiky; pro všechny, kdo chtějí architektuře a městům rozumět a zvelebovat je ke zdraví a prosperitě. A po jejím přečtení se lze ptát spolu s autorem: Jak to, že tolik vynaložené práce a peněz ve stavebnictví již několik desetiletí v celém světě přispívá víc k pustošení než ke zkrášlování životního prostředí, což je pouze nepatrně vyvažováno ochranou památkových rezervací starobylých sídel sloužících jako estetická oáza?

François Spoerry, Port Grimaud, 1963–2009. Zcela nové město nedaleko Saint-Tropez podle projektu architekta-vizionáře. Foto: Martin Horáček

Autor recenze je architekt a publicista