Padla facka na sále

„My se, prosím, fackujeme,“ sdělí komisař Ledvina šokovanému detektivovi Nicku Carterovi, když nečekaně skolí pohlavkem borce připraveného na boxerský úder. Fackování je taková česká tradice - a nejen v Adéle, co ještě nevečeřela. V noci na úterý v ní pokračoval herec Jiří Maryško. Pohlavek vlepil ústeckému radnímu Janu Eichlerovi poté, co zastupitelé v Ústí nad Labem po půlnoci rozhodli, že Činoherní studio, jehož je Maryško členem, v dosavadní podobě definitivně končí.

Soudě podle ohlasu na sociálních sítích byl Maryško ve své reakci ještě mírný. Mnozí fanoušci divadla, které už měsíc nehraje a protestuje tak proti náhlé změně svého financování, o němž město na začátku roku rozhodlo, by nejraději radní včele s Eichlerem viděli vyhozené na chodník pod okny radnice. Jsou to vyhrocené názory, ale mají jistou logiku: představitelé města po celou dobu kauzy dělají vše pro to, aby je divadelníci a s nimi dvě desítky tisíc lidí podepsaných pod peticí na záchranu „Činoheráku“ nenáviděli.

S divadlem po jeho demonstrativním uzavření kvůli radikálně okleštěné dotaci nekomunikují a nejsou ji schopni vysvětlit ani veřejnosti. Když navíc radní Pavel Dlouhý v Radiožurnálu pronese, že Ústečané si zaslouží „normální“ divadlo, ve kterém na ně tak jako v Činoherním studiu nebudou herci zvracet z jeviště, je zřejmé, že problém kolem jediné činoherní scény ve městě nespočívá jen v různém pohledu na její dotování, ale také v odlišném vkusu divadelníků a správců městské kasy.

Jestli se některé reakce divadelníků mohly zdát poněkud přepjaté včetně té Maryškovy, zmatené hraní si politiků s legendární scénou není o nic méně hysteričtější.

Že radní chtějí, aby si divadlo na sebe víc vydělávalo i bez čerpání veřejných peněz, to se dá pochopit. Ale že při jejich rozhodování o rozdělování financí, na něž ze svých daní přispívají i milovníci ostřejších divadelních postupů, hrají velkou roli jejich osobní názory na podobu kultury v roce 2014, to je na pováženou. Kdyby stejná logika fungovala na ministerstvu kultury, můžeme rovnou zavřít Národní divadlo. Vždyť tam se taky zvrací, a autor těchto řádků tam na vlastní oči dokonce jednou viděl i – radní Dlouhý promine – koitus!

Nelze se pak divit, že citlivější duše trávící nejlepší léta tím, že hrají pro diváky za nějakých patnáct tisíc hrubého, a přitom o jejich osudu rozhodují lidé, kteří byli patrně v divadle naposledy na Našich furiantech, sáhnou po facce. Teď už v jejich věci stejně není o co hrát.

Zatím se zdálo, že celou situaci může vyřešit kompromis v nastavení rozpočtu divadla. Teď je ale atmosféra oboustranně už tak vyhrocená, že k žádné rozumné dohodě nedojde.  Ostatně radní se během nočního zasedání rozhodli, že Činoherní studio vrátí přímo pod svou správu. Jestli se některé reakce divadelníků mohly zdát poněkud přepjaté včetně té Maryškovy, tohle zmatené hraní si politiků s legendární scénou není o nic méně hysteričtější.

Není to totiž dávno, co ji z příspěvkové organizace převedli na obecně prospěšnou společnost. A teď ji znovu převedou pod město. Stávající soubor dostane výpověď a bude se hledat nový. Divadlo dostane osm milionů na provoz a pevnou vládu radních. Jsme tedy tam, kde jsme byli před pěti lety. S tím rozdílem, že městská kasa na divadle ušetří pár milionů korun a radní si dají pořádný pozor na to, co a jak se v něm bude hrát.

Bude zajímavé sledovat, kdo se za takových podmínek do divadla pohrne. Dá se tušit, že někdo, pro koho je přirozenější na lidskou hloupost reagovat místo pádné facky uctivou poklonou.