Jen státnici z marxismu-leninismu už mít nemusíte

Tisíce učitelů si mají doplnit vzdělání. Kdo nemá diplom z učitelské fakulty a do konce roku se na nějakou nezapíše, musí ze školy pryč. Učitelé a ředitelé škol namítají, že řada pracovišť pedagogických fakult nemá valnou úroveň: po budoucích učitelích chtějí věci, které jim v praxi nejsou k ničemu - a učit je stejně nenaučí.

Šikana plaváním

Učitelé pro první stupeň musí projít pětiletým studiem primární pedagogiky na některé z devíti pedagogických fakult. Má v podstatě stejný obsah pro začínající kantory jako pro „dálkaře“ z praxe, jen dálkoví studenti nechodí do poslucháren tak často. Velký důraz je kladen na to, aby učitel malých dětí byl zdatný hudebník, výtvarník a sportovec. Zvláště pro starší učitele je tohle nedosažitelná meta.

Tomáš Feřtek ze společnosti Eduin, která se zabývá popularizací školských témat, zmiňuje „dálkařku“ z Jihočeské univerzity, čtyřicátnici, která učila na malé venkovské škole. Tři roky jezdila skoro každý den do dvacet kilometrů vzdáleného bazénu, najala si dokonce trenéra plavání, ale nakonec zápočet nedostala a studium nedokončila. „Přitom plavání k ničemu nepotřebovala,“ říká Feřtek. „V praxi se mohla potkat nanejvýš s tím, že naloží děti do autobusu, dojede s nimi k bazénu a předá je plavčíkovi.“

To, co opravdu potřebují vědět, tedy, jak děti učit, se naopak učitelé na fakultách obvykle nedozvědí. Už před jedenácti lety chtěl debatu vyvolat učitel základní školy v Chrudimi Robert Kočí. Na škole zůstal po civilní službě; a protože měl jen maturitu, nastoupil na pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Poměry se mu ale nelíbily, po pěti semestrech sepsal petici. Kritizoval, že studenti tráví příliš času potápěním pro puky či na běžkách. O učení se ale moc nedozví. „Nešel jsem na pedagogickou školu proto, abych se učil počítat gravitaci na měsíci a vyrábět pomůcky z linolea. Potřeboval jsem se dozvědět, jak matematiku učit. Zkoušeli nás z vyjmenovaných slov, ale nepadlo ani slovo o tom, jak dětem pomoci, aby si je zapamatovaly,“ říká. „Když šlo o děti a jejich problémy s učením či chováním, nedostali jsme se dál než k definicím. O tom, jak s ním pracovat, se řeč nevedla.“

Petici podepsali všichni tehdejší „dálkaři“, ale fakulta s nimi debatovat odmítla a Kočí ze studia odešel. Spolehl se na kurzy mimo pedagogické fakulty - třeba ty, které pořádá Společnost pro mozkově kompatibilní myšlení, Přátelé angažovaného učení či sdružení Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Teď mu hrozí, že ve školství bude muset skončit.

Zdeňka Brože, ředitele chrudimské školy, kde Kočí učí, situace zlobí. „Doba se změnila, potřeby společnosti jsou jiné, také kantoři musí být jiní,“ říká. „Fakulty jsou ale pořád skoro stejné, jako když jsem před lety studoval já. Jen tu státnici z marxismu-leninismu už mít nemusíte.“ Stát by podle něj měl být pružnější a učitelům uznat i jiné vzdělání než fakultní. „Kvalitních kurzů je řada,“ říká Brož. „A učitelům obvykle dají víc než pedagogická fakulta.“

Mezi monokulturou smrků 

Připustit, aby se učiteli do formálního vzdělání počítaly také jiné kurzy, které nabízí neziskové organizace, ale podle ministerstva nejde. Především proto, že by se taková věc dala těžko „definovat a ověřovat“.

„Dokud nebudou absolventi učitelských fakult prokazatelně lepší než lidé z praxe, kteří to formální vzdělání nemají, tak proč je chcete obtěžovat?“ táže se ministra a fakult absolvent matematicko fyzikální fakulty bez pedagogického vzdělání Martin Kapoun, který učí na prestižním pražském gymnáziu Jana Keplera. „Zatím jsou přinejmenším rovnocennými partnery, osvědčují se na školách mnohdy lépe než mladí lidé z vašich ústavů. Žijeme v otevřené době, vzdělávání se přesouvá ze škol jinam. Mladí lidé se mění a my máme co dělat, abychom jim stačili. A do toho budeme zavádět takové cechovní, skoro středověké opatření? Nechme ve školách prostor lidem odjinud, s jinými zkušenostmi, s méně rigidními postoji. Lidé, kteří nesplňují kvalifikační požadavky, nejsou defektem školy, naopak, jsou její solí. Zkušeností odjinud mezi monokulturou smrků.“

 „Je před námi černá budoucnost. Je třeba podstatně změnit pravidla toho, kdo může učit.“ 

S podobnou myšlenkou přišel už před časem ředitel společnosti Scio Ondřej Šteffl. Pro některé fakulty organizuje národní srovnávací zkoušky, na základě kterých přijímají ke studiu. Díky shromážděným datům Scio loni zjistilo, že se na pedagogické fakulty hlásí a nastupují tam studenti, kteří na střední škole patřili k těm slabším. Zhruba čtvrtina těch, kdo jdou na pedagogické fakulty, je volí právě proto, že je to snadná cesta k diplomu. Část studentů zároveň předem ví, že učit nikdy nepůjde.

Výsledky průzkumu vedly Šteffla k radikálnímu závěru: „Je před námi černá budoucnost. Je třeba podstatně změnit pravidla toho, kdo může učit.“ Školství by podle něj mělo „lovit“ lidi, kteří dosáhli úspěchu v nějakém jiném oboru a nechtějí v něm pokračovat, nebo aspoň absolventy nepedagogických oborů, kteří jsou ochotni učit třeba proto, že ve své profesi nesehnali práci.

Stejně uvažuje Feřtek. „Monopol učitelských fakult na učitelské vzdělání není udržitelný,“ říká. „Potřebujeme přitáhnout k pedagogické profesi nejlepší lidi ze všech oborů i ty, kteří původně vystudovali něco jiného. Tak, jako škola ztratila monopol na informace a poskytování vzdělání, nelze do budoucna předpokládat, že by si učitelské fakulty udržely výhradní právo na poskytování učitelské kvalifikace.“

Zatímco Česko plánuje prohnat všechny učitele učitelskými fakultami, ve světě dnes uvažují právě opačným směrem. Řeší, jak nalákat do škol zajímavé nepedagogy. Americká federální vláda v projektu Teach for America láká šikovné absolventy nejrůznějších oborů, aby šli učit především do špatných škol. Obdobný projekt Teach First zaštítila britská vláda, loni jím prošlo přes dvanáct set absolventů.

Lidé s jinou než učitelskou zkušeností mohou totiž dát studentům mnohdy víc než ti, kdo celý život stojí před tabulí. Konkrétní příklady uvádí ředitel gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička. Učitelů, kteří nemají správnou kvalifikaci, má tato instituce ve sboru pětinu. Někteří mají titul z jiné než pedagogické fakulty, další jsou rodilí mluvčí. Zajímavou skupinou jsou bývalí, ke gymnáziu loajální studenti, kteří studují, a přitom vedou volitelné předměty.

„Seminář Umění vidět v matematice nám několik let vedl Michal Rolínek, který získal medaili na světové matematické olympiádě,“ říká Růžička. „Byl to volitelný předmět pro studenty, pro které je matematika něco, do čeho normální člověk nevidí.“ Seminář o biologii člověka pro změnu vede bývalá studentka gymnázia, která je nyní na medicíně. „Loni ho vedla poprvé a letos se k ní studenti znovu přihlásili,“ říká ředitel. „To je pro mě důležitější zpětná vazba než papír o pedagogickém vzdělání.“

O tom, jaké jsou učitelské fakulty, co jim nejde, a co se jim naopak daří, si přečtěte v obsáhlém textu Jak naučit učitele učit. Najdete ho v rubrice Téma v Respektu 14/2014, který vychází v pondělí 31. března (digitálně na Kindle a iPad/iPhone již v neděli).