Den, kdy Česká televize našla odvahu

Bylo by skvělé, kdyby čtvrteční večerní program ČT2 byl předzvěstí nových časů veřejnoprávní televize. Ačkoli se velmi netradičně pojaté dokumenty Televise bude! a Parta Analog zabývají minulostí a hodně apelují na naši ochotu minulost docenit, prakticky - tedy formálně, neboť nic není konkrétnějšího než forma - se hlásí k těm nejprogresivnějším proudům současné mediální tvorby.

Televise bude! producenta Radima Procházky, debutujícího režiséra Jana Bušty a jeho ženy, scenáristky Magdaleny Buštové líčí zahájení televizního vysílání v 50. letech v tehdejším Československu a dala by se žánrově zařadit jako docu-drama. Tedy hraná rekonstrukce skutečných událostí, kdy ve výsledku není podstatný děj, respektive vývoj postav, ale hlavní důraz se klade na historické a technické informace.

ČT tento formát doposud moc nevyužívala; soustředila se spíš na docu-soap, čili seriózněji pojaté reality show, kde se sledují reální lidé v jejich obyčejném životě a klade se důraz hlavně na emoce. Nejvýraznějšími díly tohoto druhu byly cykly Čtyři v tom, Navždy svoji a Život se smrtí. Docu-dramata naopak vyhlížejí od počátku trochu nudněji, jelikož se více drží faktů a dat.

Televise bude! toto zdánlivé omezení překonává s maximálním kreativním nasazením po celých 52 minut. Ve zvukové stopě tu vypovídají skuteční pamětníci, tehdejší řadoví zaměstnanci televize, ale nikdy se neobjeví v obraze. Místo toho je hrají mladí herci a klidně se používá zcizovacích efektů promluv do kamery, které mají zpochybňovat právě základní pravidlo doku-dramatu „takhle to tehdy bylo“. Takže naopak „takhle to tehdy úplně nebylo a my vám to ukazujeme a říkáme proto, abyste nevěřili úplně všemu, co vidíte v televizi“.

Film je celkově poměrně náročný na sledování, alespoň v porovnání se standardní diváckou recepcí „u žehlicího prkna“ nebo „u stolu s talířem“. Je totiž (zdánlivě) natočen v jednom záběru, kamera prochází skrz různé prostorové zábrany jako stěny a patra domu, a spojuje v sobě jak výsostnou filmovost při práci s více plány akce, tak jistou operetní divadelnost. V jednu chvíli se dokonce odehraje skoro muzikálová scéna, v níž na cover verzi Zítra se bude tančit všude od kapely Midi Lidi trsají komunističtí funkcionáři (nebo to aspoň tak vypadá).

Pro ty z nás, kteří někdy zahořeli vášní pro tzv. archeologii médií, kdy se zkoumá, jak se zaváděly různé technické novinky, ale hlavně jak byly společností různě přijímány a byly do nich vkládány (často falešné a mylné) naděje, slouží Televise bude! Coby splněný sen. Doposud nikdy se retro nedělalo v Česku tak, jako to dělá tento hodinový, nápady možná až příliš našlapaný film. Není tu žádná sladká nostalgie „och, jak to bylo krásné a nevinné“ ani pošklebování „no jo, to bylo trapně předpotopní“.

https://www.youtube.com/watch?v=QWWxoYYxZ-U

Jan Bušta je jako autor zamilován do tehdejších utopií stejně jako do ideologického pokřivování skutečnosti. Oboje ho vzrušuje natolik, že nic prvoplánově neodsuzuje a spíše nás svým vlastním filmem uvádí do podobných omylů, jakým věřili tehdejší diváci. Ústřední pointa, jak vznikala první slavná televizní scénka Františka Filipovského, má platný přesah i do současnosti.

Kdybych měl dodat něco ke svému subjektivnímu zážitku, zmínil bych snad jen to, že poměrně zjevná (?) inspirace Gasparem Noém a jeho experimentálním počinem Enter the Void, jenž je pro většinové publikum zcela za hranicí tolerovatelnosti, nekončí jen u volně plovoucího „ducha-oka-kamery“, ale přejímá i zvukovou manýru ustavičně zvýšeného zvukového „šumu“.

Jako by pohled na věci nestačil, ale svět musel ustavičně „vibrovat“ snad někde až na subatomární úrovni - a my to museli slyšet. Efektem podobného postupu ale není smyslové zjitření, po čase to může působit až uspávajícím dojmem – zhruba tak jako pro dítě v děloze, které je od okolního světa oddělené plodovou vodou a slyší tlukot srdce matky, neexistuje úplné ticho.

Televise bude! patří do oblasti hyperstylizovaných filmů, ačkoli ji naštěstí nenaplňuje v hereckých projevech, a zakládá si na totální autorské kontrole. Parta Analog je naopak záměrně rozvolněné dílo spoléhající na jistou „nedodělanost“ a kouzlo trapného okamžiku.

Autor projektu, dokumentarista Martin Dušek, sehnal deset pracovníků, kteří v televizi pracovali někdy od 60. let a většina z nich odešla buď za normalizace (z politických důvodů), nebo po revoluci (kvůli překročení důchodového věku).

Je mezi nimi scenárista Gustav Oplustil, hlasatelky Heda Čechová, Jarmila Šustrová, Kamila Moučková či kameraman Jiří Lebeda. Dušek po nich chce, aby během čtrnácti dnů vymysleli, nazkoušeli a zrealizovali delší programové pásmo, které pak poběží v televizi v přímém přenosu na jeden zátah.

Parta Analog slouží jako pohled do zákulisí vzniku a zaznamenává i průběh onoho pořadu. Upřímně sám nevím, jestli pořad opravdu běžel normálně na obrazovkách po republice, nebo jen v nějakém interním okruhu na Kavčích horách, z filmu to není poznatelné. V podstatě ani příliš nepochopíme, jak celá akce musela vypadat a nakolik se vnějším pozorovatelům musela jevit jako fiasko nebo milá záležitost.

Ono nevysvětlování je ale součástí poetiky filmu, který osciluje mezi hravostí, krutostí a soucitem. Dušek opravdu nechá ony staré lidi trochu se plácat v nesplnitelných úkolech, pozoruje jejich vzájemné rozmíšky, dlouholeté averze, touhu se předvést a být potřební, s radostí odhalovat, co všechno jim ještě jde a nezapomněli to…

Asi dvakrát je popíchne - například, když se Gustava Oplustila ptá na politickou satiru a disidenty (kdy z Oplustila lezou dost děsivé věty), nebo když se Hedy Čechové a Jarmily Šustrové ptá, jestli náhodou ono vytváření nepolitické pohody nebylo základem normalizace, a ony se strašlivě urazí a tvrdí, že o tom nikdy takto nepřemýšlely.

Bylo by snadné říct, že Martin Dušek zneužívá nebohé důchodce, z nichž si dělá nehezkou legraci. Ale stejně, nebo spíš více platí, že jim opravdu poskytnul prostor a naopak tím bojuje proti „ageismu“. Nakonec každý ze zúčastněných se nejvíc vybarví sám. Někdo působí více dojemně a fandíme mu, někdo vyloženě udivuje vitalitou a optimismem, někdo působí víc jako zapšklá primadona.

https://www.youtube.com/watch?v=pKWmKcJFJHo

Hodí se na závěr dodat, že jak Televise bude!, tak Parta Analog vznikaly dlouho a složitě, respektive se taky dlouho čekalo, než mohou být uvedeny. Vedení televize si zjevně nechtělo moc připouštět, že tyto pořady by měly být její budoucností. Jistou ironií osudu je, že nyní už musí všichni tvrdit, že přesně toto a takto chtěli a že „mládí vpřed“.

Bez ohledu na to, kolik lidí se na oba pořady bude dívat lidí, všem musí dojít, jak velký rozdíl představují oproti většině ostatních produktů ČT. Jediným možným tahem vedení je nyní tuto drobnou subverzi integrovat do systému a učinit z ní normu - či alespoň jeden ze segmentů normy.