Jak se kalil Halík

Jak teď vypadá můj život?“ zamyslí se prošedivělý muž s výrazným plnovousem. „Popíšu vám následující týdny. Musím vyzkoušet sto padesát studentů a přečíst jejich seminární práce. Tři večery v týdnu trávím v kostele, sloužím mši, přednáším nebo zpovídám dlouho do noci. Tři dny budu v Řezně na katolických dnech, tři dny v Římě, kde mi vychází kniha, pár dní ve Vídni na výzkumném setkání a dva dny na Bahamských ostrovech, kde mám přednášku. Do toho rozhovory s médii, autogramiáda a stovky e-mailů. Málokdy se dostanu do postele dřív než ve dvě ráno.“

Hektické tempo, jímž známý katolický kněz Tomáš Halík žije, teď ještě umocnila prestižní Templetonova cena, udělovaná každoročně za zásluhy o pokrok v duchovní oblasti. Na stolku u krbu v jeho pražském bytě stále ještě leží neuklizené dokumenty, které si před pár dny přivezl ze slavnostního předávání v Londýně, a v e-mailové poště už čekají dvě pozvánky na udělení čestného doktorátu a další dvě k hostování na světových univerzitách. „Ano, je to určitý životní vrchol,“ přikyvuje opatrně pětašedesátiletý muž. „Ale je mi také jasné, že takhle nemůžu pokračovat dlouho, protože bych vyhořel nebo se zhroutil.“

Rizika vyčerpání zná dobře. Byla to právě těžká životní krize, z níž se před lety začala jeho současná globální kariéra nenápadně rodit.

Na hloubku

Tomáš Halík rozhodně nezapře, že podstatnou část života tráví za přednáškovým pultem nebo kazatelnou. Soustředěně vyslechne otázku tazatele, usrkne z hrnku s kávou a pak na několik minut spočine ve zvláštní poloze: přimhouřené oči upřené vzhůru do neviditelného bodu v prostoru, volná ruka opisuje obloučky, jako by své vlastní vyprávění dirigoval. Slova formuluje precizně, ne náhodou je jeho vypravěčský talent považován za klíčovou příčinu současného literárního úspěchu.

O svých knihách, které byly přeloženy do osmnácti jazyků a skvěle se prodávají třeba v Německu či USA, mluví evidentně rád. „Ve své příští knize bych rád rozvíjel metaforu Carla Gustava Junga, který přirovnal lidský život k jednomu dni od svítání do soumraku,“ vypráví zaujatě. „Takovým procesem dnes prochází i církev, prožívá cosi jako polední krizi. Existuje nebezpečí, že se bude nadále zabývat jen vnějšími strukturami. Ale správná cesta vede na hloubku.“ Výraz „na hloubku“ pak použije ještě několikrát, nepochybně jde o nově objevený motiv, k němuž se rád vrací.

Ultrakonzervativci ho nenáviděli jako škůdce církve, liberálové mu vyčítali přílišnou konformitu a opatrnost.

Literární vášeň pátera Halíka, která v posledních letech rozšířila zástupy jeho fanoušků a zásadně přispěla k ocenění Templetonovou cenou, by se možná nikdy nezrodila, kdyby se před více než dvaceti lety nedostal do střetu s „vnějšími strukturami“ on sám. Za normalizace tajně vysvěcený kněz se po revoluci pustil do aktivit, od nichž si sliboval větší otevřenost a modernizaci katolické církve. Jeho nasazení hraničilo s workoholismem: spravoval studentskou farnost Karlovy univerzity, založil vzdělávací křesťanskou akademii, stal se sekretářem České biskupské konference, přednášel na teologické fakultě, sepisoval různé programy a prohlášení. Řada katolíků tehdy nepochybovala, že výkonného a oddaného kněze časem čeká biskupské křeslo.

Slibně rozjetou kariéru ale zastavila pozvánka, kterou dostal počátkem června roku 1992 z ústředí teologické fakulty. Pětice mužů v čele s tehdejším děkanem Václavem Wolfem Halíka na základě smyšlených důvodů vyhazuje z fakulty.

Kněz je otřesen. Víc než nenávist katolických fundamentalistů, kterým vadí jeho otevřenost, ho trápí fakt, že se ho nikdo veřejně nezastal, dokonce ani jeho přítel z disentu a nyní arcibiskup Miloslav Vlk. Církev, jíž věnoval všechny své síly, mlčí. Halík, vychovaný v loajalitě a katolickém přesvědčení, že špinavé prádlo se má prát doma, promluví o totalitních poměrech na fakultě ovládané fanatiky a bývalými agenty StB až o pár let později, když téma v médiích otevřou jiní.

V církvi zůstane, ale už se nedokáže dál angažovat. Dává výpověď na biskupské konferenci. „Pochopil jsem tehdy, že nemá smysl navrhovat změny, o které nikdo nestojí,“ vzpomíná dnes na životní zlom. Zklamání přineslo velkou osobní krizi. „Cítil jsem naprostou vyprahlost. Najednou jsem se ani nemohl modlit, nevěděl jsem jak.“

Noc se studenty

Tomáš Halík nikdy nebyl rebel ani liberál, jak bývá občas vnímán. Naopak – zůstává k církvi loajální. Jen se namísto biskupských ambicí rozhodne zařídit se na okraji, což se ukáže být prozíravou volbou. Přijímá nabídku z filozofické fakulty a na jeho přednáškách je brzy nával. „Byl pro nás zjevením. Měl klasické vzdělání v několika oborech, takže poutavě přecházel z filozofie do sociologie nebo religionistiky,“ vypráví jeden z jeho tehdejších studentů Martin Staněk, který mu nyní dělá asistenta. „Dokázal spatra překládat Nietzscheho a zároveň bylo vidět, že ho nejvíc baví s námi diskutovat. Takový přístup univerzita padesát let nezažila.“

Halíkovo charisma brzy plní posluchárny i studentský kostel u sv. Salvátora v centru Prahy, kde slouží. Po otřesu, jejž prožil, se pokouší vzkřísit svou pochroumanou spiritualitu. Po nocích čte texty dávných křesťanských mystiků, kteří procházeli těžkými zkouškami a potýkali se s bezradností. Z kazatelny se čím dál častěji ozývají pojmy jako „zraněná víra“, „temná noc duše“ nebo „mlčení Boha“. Mluví o hledání, prázdnotě a deziluzi. A nezdá se, že by nedostatek veselí návštěvníky jeho farnosti odrazoval.

Naopak – studenti jsou kazatelem, který skvěle formuluje a nenabízí jednoduché pravdy, přitahováni. Halík si zakládá na tom, že lidi nepřesvědčuje ke konverzi, oceňuje každé individuální hledání a pojem „dialog víry s nevírou“ se stává jeho obchodní značkou. „Určitě k němu lidé vzhlíželi jako k silné osobnosti,“ popisuje atmosféru vznikajícího společenství spisovatel a bývalý kněz Jan Jandourek, „ale to hlavní, co je k Salvátorovi přitahovalo, byla otevřenost. Halíkovým heslem bylo – všichni jsou pozváni, nikdo není nucen.“

Výsledek pocitu svobody je paradoxní – Tomáš Halík se během let stal suverénně nejúspěšnějším katolickým evangelizátorem. Od revoluce pokřtil více než tisíc lidí, což je český rekord. Jen letos se v jeho kostele připravuje na křest osmdesát mladých lidí – víc než v celém Středočeském kraji.

Čtvrtek bezdomovců

Až bude Dan Brown jednou hledat zápletku pro nový konspirační román, nelze vyloučit, že si postavu Tomáše Halíka vypůjčí coby mocného demiurga vlivné utajené sítě. Jeho kostelem, který kněz s oblibou přirovnává k průtokovému ohřívači, prošly během let desetitisíce mladých lidí a mnozí skončili v politice, státní správě či vedení firem. Někdy se jim říká „salvátorské děti“, přičemž někdejší vazba k Halíkovi je považována za určitý signál o vnitřním životě a hodnotách člověka, podobně jako se navzájem vnímají odrostlí skauti. „Nedávno jsem jich během krátké návštěvy Bruselu potkal dvanáct,“ říká spokojeně Halík, „pracují jako asistenti poslanců, překladatelé nebo úředníci na ambasádě. Ale nesnažím se z nich vytvořit mafii, takže kartotéku nemám.“

Halíkův magnetismus pro mladé lidi je zčásti logický. Česko, coby země se silnou nedůvěrou k organizovanému náboženství, je chudé na duchovní autority, takže charismatický a otevřený kněz nemá o přízeň nouzi. Pozoruhodné ale je, že oblíbený kněz pražských studentů má poměrně konzervativní názory. Kontroverzním tématům jako celibát, homosexualita, sexuální zneužívání v církvi či postavení žen se spíš vyhýbá a zastává v nich velmi opatrné (občas nechápavé) postoje. Ve svých textech se vymezuje vůči ultrakonzervativcům stejně jako liberálům, jejichž volání po reformách v církvi rád odmítá jako příliš aktivistické, efektní a neznalé kontextu.

I v dalších věcech je Halík poměrně staromódní. Vzhlíží se v anglosaském katolictví, které se v menšině vůči protestantismu vyvíjelo jako intelektuální, až elitářské. Brilantně uvažuje o existenciálních tématech, rád se schází s významnými mysliteli islámu, buddhismu nebo judaismu a sbírá různé ceny za mezináboženský dialog. Má cit pro politické souvislosti, na svých kázáních se pravidelně věnuje rusko-ukrajinské krizi, minulý týden vyzval české muslimy, aby protestovali u súdánské vlády proti plánované popravě křesťanské ženy. „Ale třeba o sociální nerovnosti, která se stává dominantním katolickým tématem, toho od něj moc neuslyšíte,“ vysvětluje básník a teolog Adam Borzič, který do kostela sv. Salvátora docházel asi pět let. „Jeho myšlení je šité na míru vzdělané městské střední třídě. Někdy však trochu zapomíná, že křesťanství je hlavně náboženstvím chudých a přehlížených.“

Člověkem, který by se v tomhle smyslu mohl Halíka zastat, je například Jaroslav Husák. Momentálně se sice toulá Evropou, ale u Salvátora se svým farářem proklábosil nekonečné hodiny o svých starostech. Jeden z bezdomovců, kteří do kostela docházejí, prý Halíka vytěžoval tak intenzivně, že kněz občas žertuje, že pokud se dostane do nebe, pan Husák na něj bude čekat hned za branou. „Tohle je jedna z věcí, na kterých trvá a žádná globální sláva to nemění,“ vysvětluje knězův asistent Martin Staněk. „Přestože má ve farnosti zástupce, každý čtvrtek večer přijímá lidi ke zpovědi a osobnímu rozhovoru. Věnuje se každému, kdo přijde, a většinou se to protáhne dlouho přes půlnoc.“

Mnoho slavných setkání

V českém prostředí Halíkovo jméno vždycky vyvolávalo vášně. Ultrakonzervativci ho nenáviděli jako škůdce církve, liberálové mu vyčítali přílišnou konformitu a opatrnost. Řadě lidí je protivná jeho samolibost, ochota promluvit do médií takřka o čemkoli a sebezalíbení, s nímž rád zmiňuje, s kým slavným se kde kdy setkal. „Znám víc lidí, kterým tyhle věci komplikovaly cestu k němu,“ vysvětluje religionista a Halíkův kolega z České křesťanské akademie Pavel Hošek. „I já jsem si po fázi obdivu prošel jistým podezřením, že je to megaloman. Ale dneska už jsem přesvědčen, že jeho cesta je poctivá. Jen by si měl dát pozor, aby nepůsobil jako narcis.“

Ať už ale člověk Halíka vnímá jakkoli, mezinárodní popularita jeho knih ukazuje, že pražský kněz evidentně vyrostl do globálně zajímavého intelektuála. Není novátorským teologem, nicméně skvěle píše, umí propojovat myslitele z různých oborů a aktualizovat jejich pohled na věc vzhledem k současné spiritualitě. Stylem trochu připomíná ekonoma Tomáše Sedláčka, jenž rovněž uspěl na mezinárodní půdě.

Adam Borzič si myslí, že Halíkův globální ohlas souvisí i s tím, že křesťanské myšlení je dnes trochu v krizi a málo teologů se vyjadřuje srozumitelně ke společenským otázkám. „Ani na Západě není časté, aby teologové psali čtivé knihy o náboženství. To je deficit, který on vyplnil.“

Religionista Pavel Hošek, který Halíkovi připomínkoval dvě knihy před vydáním, si dlouho lámal hlavu, proč je český kněz tak populární v Polsku, kde je náboženství mnohem samozřejmější součástí života než u nás. Halík přece do značné míry cílí na nevěřící nebo hledající české publikum. „Mám pocit, že je to tím, že dnes už vlastně není takový rozdíl mezi katolíky a nekatolíky, jak by se mohlo zdát,“ vysvětluje Hošek. „Všichni lidé řeší podobné existenciální otázky, všichni tak trochu pochybují a tak trochu věří. A pro tuhle dobu je Halík ideální autor.“