Na chladném okraji světa

Na arktických Špicberkách jako by se zastavil čas a zároveň tu hodinky pádily kupředu. Nehybné hory se tyčí nad chladnými fjordy, ty se ale oteplují několikanásobně rychleji než jiná místa planety. Čeští vědci se tady pokouší zahlédnout změny, které Zemi teprve čekají.

Jakkoli může zdejší krajina vypadat idylicky, život výzkumníků je tu tvrdý: riskantní plavby po moři, obavy z ledních medvědů, odloučenost od světa, nebezpečí ponorkové nemoci.

Jakkoli může zdejší krajina vypadat idylicky, život výzkumníků je tu tvrdý: riskantní plavby po moři, obavy z ledních medvědů, odloučenost od světa, nebezpečí ponorkové nemoci.

Kanystry s benzinem pro lodní motor. Mapy s vyznačením nebezpečných mělčin. Lano, GPS, lodní pytel s botami a suchým oblečením. Nezapomenout na dalekohled a pušku – pokud se lední medvěd přiblíží na třicet metrů, je povoleno střílet (i zkušení místní průvodci ale přiznávají, že tak pevné nervy by nejspíš neměli a začali by s palbou dříve). Trojice pasažérů v nepromokavých oblecích připomínajících skafandry se neobratně souká do člunu, kapitán se k němu přichycuje ocelovým lankem pro případ pádu do studených vod polárního moře.

Je ráno. Vyplouváme z kotviště ve dvoutisícovém Longyearbyenu, norském správním středisku Špicberk a nejsevernějším trvale osídleném městečku na světě. Nebe je zatažené, šedomodré moře lemují tmavohnědá úbočí kopců s vrcholky pokrytými sněhem. Jako by člověk do těchto míst vůbec nepatřil: žádní domorodci tu zřejmě nikdy nesídlili, pro křesťanskou Evropu objevili ostrovy až holandští mořeplavci koncem 16. století. Dnes na souostroví, rozlohou srovnatelném s Českem, žije jen 2600 lidí.

Na otevřených vodách Isfjordenu, rozlehlého fjordu, který se jako rozeklaný zub zakusuje do největšího zdejšího ostrova, se objevují první vlny. Malý nafukovací člun po nich letí téměř čtyřicetikilometrovou rychlostí a na každé trochu větší poskočí, jako by do něj zespodu někdo udeřil kladivem. Vyhlížíme velryby, které tu lidé během staletí lovu skoro vybili, v posledních letech se však vracejí. Před několika dny si ve fjordu hrály běluhy, dnes však po nich není ani stopy.

Míříme na výzkumnou základnu českých vědců v zátoce Petunia, kam bychom měli dorazit asi po dvouhodinové plavbě. Češi tu nejsou náhodou. Arktida, včetně souostroví Svalbard (jak zní správný mezinárodní název Špicberk), se otepluje dva- až třikrát rychleji než zbytek světa. Místní ekosystémy se rychle proměňují nebo hroutí, ledovce ustupují, objevují se noví parazité, do zdejších vod se stěhují teplomilnější organismy z jihu. V porovnání se zbytkem planety všechno probíhá jako ve zrychleném filmu. Češi tvoří malou část mezinárodní vědecké komunity, která se snaží na Svalbardu zahlédnout, jaká budoucnost planetu vlastně čeká.

Chaty v Petunii

Příjezd do míst, kde se základna českých vědců nachází, přírodní ráj ovšem nepřipomíná. Ústí zátoky Petunia střeží hora ve tvaru pyramidy s černými, částečně zasněženými svahy. Nedaleko úpatí z pustiny vyrůstá podivná industriální halucinace: jako by sem někdo přenesl typické socialistické sídliště, roztrousil paneláky v krajině a promíchal je se změtí starých továren. Až do roku 1998 tu v hornickém městečku Pyramida těžili Rusové uhlí. Odešli v rychlosti a zanechali po sobě město duchů, plné nepořádku a rozkladu.

Jeho severní výspu, oddělenou od zbytku Pyramidy pěti kilometry neporušené přírody, tvoří několik rezivějících kovových věží. Rusové u nich postavili dvě lovecké chaty, které po odchodu horníků osiřely. Právě v nich vybudovala před sedmi lety svoji terénní základnu Jihočeská univerzita.

Zázemí, které chaty poskytují, je víc než skromné: topí se v kamnech dřevem naplaveným až ze Sibiře, které se v podobě štíhlých, kůry zbavených kmenů povaluje všude kolem. K mytí musí stačit voda z potoka, místo ledničky slouží barel zakopaný do země. Jídlo se připravuje na plynovém vařiči. Je tu ložnice s palandami, malá polní laboratoř, skromně zařízená kuchyně.

Ani tyto drsné podmínky nebylo přitom snadné vytvořit. Otcem celého projektu je mikrobiolog a odborník na výzkum řas Josef Elster, vedoucí Centra polární ekologie na Jihočeské univerzitě. Na Svalbard přijel poprvé v roce 1988 a okamžitě mu propadl: „Skoro jsem tehdy nespal. Polární příroda je jiná, z velké části stále nedotčená. Chtěl jsem ji maximálně vnímat a porozumět jí,“ vypráví český vědec, kterého zajímá, jak se život chová za extrémních podmínek a za jakých okolností ještě dokáže přežít. Svoji vědeckou dráhu ostatně začal tak, že na Třeboňsku zkoumal sinice, řasy a další organismy, které bojovaly o existenci v podmínkách zemědělské velkovýroby, zápolily například s kejdou vylévanou na pole nebo s toxickými látkami z hnojiv.

V devadesátých letech začal Elster pracovat na kanadském severu a v Antarktidě, nepřestal jej ale fascinovat ani Svalbard, kam často jezdil. Myšlenkou vybudovat tu stálou základnu se začal zabývat počátkem tisíciletí a zprvu se to zdálo poměrně snadné. Zdejší vědci navrhli umístit stanici právě do zátoky Petunia, kde se střetává teplejší západ souostroví ovlivněný Golfským proudem s chladnějším východem. Rusové tu po sobě navíc nechali značnou spoušť, která je rovněž hodna výzkumu: dovezli do Pyramidy například černozem z Donbasu a na ní se neúspěšně pokoušeli vypěstovat skutečný evropský trávník, jediný na celém souostroví. Zůstala tak po nich cizorodá semena v půdě a zároveň i toxické látky, které vypouštěli do okolí.

Také ostatní změny na Svalbardu jsou rychlé a dramatické. Teplota mělkého moře v jeho okolí vzrostla od roku 1980 u dna až o dva stupně. Loni byla ve vodách Isfjordenu poprvé zaznamenaná makrela. Závažnější je ale pronikání jiné ryby z jihu, tresky obecné, která dorůstá až dvoumetrové délky a nejspíš ji známe v podobě obyčejného filé na talíři. Zdá se, že obryně z Atlantiku začíná ze zdejších vod pomalu vytlačovat svoji menší sestru, tresku polární, jíž se ale živí mláďata černobílých ptáků, alkounů obecných. Počet úspěšně odchovaných ptáčat proto klesá. Přivandrovalá treska také ujídá potravu tuleňům, kteří jsou kvůli tomu hubenější.

Jakkoli může zdejší krajina vypadat idylicky, život výzkumníků je tu tvrdý: riskantní plavby po moři, obavy z ledních medvědů, odloučenost od světa, nebezpečí ponorkové nemoci.

Těžba uhlí byla na svalbardu vždy spíše zástěrkou geopolitických zájmů.

Alkouni i tuleni se změnám přizpůsobit možná dokážou, pro jiné organismy ale mohou být nové podmínky fatální. Žijí na nejstudenějším okraji světa a snadno přes něj mohou přepadnout: Některé druhy drobných korýšů tráví celý život buď přímo v prasklinách ledu, nebo na jeho spodní straně. Ledový příkrov teď ale každoročně taje, plocha zamrzlého moře se v létě občas smrskává na polovinu běžného stavu. V otevřeném moři přitom korýši dlouho nevydrží, klesají ke dnu a hynou. Je pravděpodobné, že během několika let tento ekosystém úplně zanikne.

Přesto není budoucností Svalbardu zkáza, ale spíše hluboká proměna. Ostrovy jsou rok od roku zelenější. Hranice lesa, která vymezuje jižní okraj arktické oblasti, nyní prochází například severem Islandu a Skandinávského poloostrova. Budou-li však klimatické změny pokračovat dosavadním tempem, může se za pár desítek let objevit les i na jižním Svalbardu. I pak tu bude bezpochyby zajímavá příroda, ovšem úplně jiná než dnes.

Sovětský horník potřebuje mléko

V chatě v Petunii nás vítá horký čaj, který početné výpravě hostů – kromě našeho člunu dorazilo ještě několik dalších – nalévá nenápadná tmavovlasá dívka, doktorandka Alex Bernardová. Před čtyřmi lety se přihlásila na studentský kurz polární ekologie, který tu univerzita každoročně pořádá, a od té doby tráví na Svalbardu každé léto. Je paleobotanička, ze zbytků dávných rostlin například zjišťuje, jaké podmínky kdysi v Arktidě panovaly. Poprvé jsme ji ovšem potkali za poněkud jiných okolností: před dvěma dny na střelnici v Longyearbyenu, kde pálila z těžké kulovnice do terče.

Aby člověk pochopil důvod takové kratochvíle, stačí se rozhlédnout. Na zápraží jedné z chat se povaluje žárovka s prokousnutým závitem, památka na návštěvu ledního medvěda. Čerstvé medvědí stopy jsou otisknuty v bahně opodál. Beze zbraně se nesmí pomalu ani na záchod a střelecký výcvik musejí vědci absolvovat každoročně, vždy při zahájení výzkumné sezony.

Pobyt na základně je tvrdý i z jiných důvodů. Na výzkumné lokality se obvykle cestuje po moři. Posádka člunu přitom často čelí špatnému počasí, je promočená, což za teplot jen pár stupňů nad bodem mrazu není nic příjemného. Špatný odhad situace může mít zlé důsledky, z nichž ještě relativně nejpříznivější je nutnost volat norské záchranáře. K tomu připočtěme odloučenost od světa a nebezpečí ponorkové nemoci; v malých chatách se někdy tísní i přes dvacet lidí.

Vyrovnat se s tím je nejtěžší pro nováčky, obvykle studenty, kteří se tu účastní letních kurzů. Řada z nich se na základně cítí jako ryba ve vodě, někdy se však problémy přece jen vyskytnou. „Může se stát, že si dva lidi nesednou a začne zrát mezi nimi nějaký konflikt. Je pak na učitelích, případně na mně, abychom s nimi začali včas hovořit, řešit to s nimi,“ vypráví Elster. Nejméně příjemné pak podle něj je, když se začne rodit milostný vztah mezi doktorandy, kteří v Petunii nejsou jen pár týdnů, ale tráví tu celé léto. Taková věc dokáže skupinu narušit, osazenstvo základny přestává fungovat jako tým. Nejen tehdy je pak jedním z pilířů kolektivu právě Saša Bernardová, jejíž nenápadnou pomoc tu oceňují všichni.

Krátkodobý návštěvník nic z těchto skrytých problémů ani překotných ekologických změn nevnímá. Vyrážíme z lovecké chaty na krátký trek, což znamená četné brodění mělkých potoků a hledání schůdné cesty po rozmáčených úbočích hor, kudy stéká voda z tajícího sněhu a ledu a odnáší vše, co jí stojí v cestě. Pouze na výše položených místech, kam nemůže, se začíná zelenat vegetace. Léto je velmi rychlé: koncem června se tundra teprve probouzí, všemi barvami se rozzáří v první polovině července, v srpnu je již záplava květů minulostí a objevuje se žluť blížícího se podzimu.

Vládne tu naprostý klid a mír, hlava se rychle čistí, starosti odplouvají. Člověku se vůbec nechce zpátky do civilizace. „Nejsou tu žádní lidé, žádné signály mobilních sítí, neruší vás internet,“ nabízí možné vysvětlení parazitolog Oleg Ditrich, který jinak ovšem na Svalbardu zkoumá organismy, jež se sem dostaly právě s člověkem. I on své práci v polárních krajích propadl. Když před dvěma lety našel na silnici v Longyearbyenu mrtvou lišku, vytáhl kapesní nožík a vyňal její střeva, aby mohl prozkoumat, zda obsahují nebezpečné parazity, kteří se na Svalbard rozšířili kvůli dovozu podestýlky pro dobytek do ruských osad. Protože ale výprava právě odlétala domů, přibalil obsah liščí břišní dutiny do osobních zavazadel. „Schoval jsem je mezi ostatní suvenýry,“ odpovídá Oleg Ditrich neurčitě na otázku, jak propašoval liščí střeva do letadla.

Mezi Východem a Západem

Souostroví už v minulosti překotné proměny zažilo, spíše než s přírodními procesy však souvisely s geopolitikou. Svalbard (starobylý vikinský název znamená něco jako „chladný břeh“ nebo „okraj ledu“) byl až do dvacátých let minulého století územím nikoho, kde se střetávaly zájmy důlních společností různých zemí. V roce 1925 však začala platit takzvaná Svalbardská smlouva, podle níž se ostrovy staly mezinárodním územím pod správou Norska. Platí tu sice norské zákony, ale firmy či jednotlivci z každé země, jež smlouvu podepsala (k signatářům patří i Česko), mohou zdejší půdu využívat k průzkumu, těžbě, různým komerčním aktivitám či vědeckému výzkumu.

Brzy toho začali využívat především Rusové. Začátkem třicátých let minulého století založili státní firmu Trust Arktikugoľ, koupili na Svalbardu některé oblasti s těžbou černého uhlí a založili několik hornických osad. Těžba byla ovšem ztrátová a nevyplácí se dodnes; v jediné dosud fungující ruské osadě, Barentsburgu, je například uhlí nekvalitní, s množstvím síry. Kdyby se uvažování šéfů Trustu Arktikugoľ řídilo čistě ekonomickou logikou, dávno by poslali několik set horníků, kteří tu ještě kutají, domů.

Na Svalbardu však o uhlí ve skutečnosti nikdy moc nešlo. Moře mezi ostrovy a norskou pevninou představuje bránu, kterou by severní ruská flotila kotvící v Murmansku v prvních hodinách případného vojenského konfliktu se Západem pronikla do severního Atlantiku. Od roku 1949, kdy se Norsko stalo jedním ze zakládajících členů NATO, je jasné, že se Moskva zdejší přítomnosti nevzdá. Ostatně i norské uhelné doly sloužily na ostrovech po desetiletí spíš jako záminka pro celoroční přítomnost Norů, těžba se začala vyplácet až v posledních deseti letech, kdy zdejší, kvalitnější uhlí našlo uplatnění v německých hutích.

Na složité mocenské vztahy naráželi při budování své základny i Češi. Norské ministerstvo vnitra jejich bádání v Petunii zprvu zamítlo. Svalbardská smlouva sice teoreticky umožňuje, aby na souostroví kdokoli přišel a začal tu například těžit uhlí nebo hledat ropu, dnes to však již platí spíše jen na papíře. Norsko nevítaným aktivitám cizinců účinně brání pomocí přísných zákonů na ochranu přírody, jimž se každý musí podřídit. Jak se arktické vody s táním ledu otvírají, Norové své zájmy střeží stále obezřetněji. Když před dvěma lety navštívil oblast čínský ledoborec Sněžný drak, který proplul Severovýchodní mořskou cestou mezi Šanghají a Islandem a cestou podnikal geofyzikální výzkumy, vyprovázela ho z vod v severní části Svalbardu v rámci demonstrace svrchovanosti norská pobřežní stráž.

Těžba uhlí byla na svalbardu vždy spíše zástěrkou geopolitických zájmů.

Druhý důvod váhání byl finanční. Norové chtěli, aby si Češi kupovali veškeré služby (lodní dopravu, zásobování a podobně) od místních firem. To si však Jihočeská univerzita absolutně nemohla dovolit, veškeré vybavení vozí v kontejnerech z domova na polských lodích, pro místní dopravu má vlastní gumové čluny a staví i větší plavidlo schopné poradit si i se slabším ledovým příkrovem. Díky této soběstačnosti stojí bádání v Arktidě Jihočechy ročně kolem patnácti milionů korun včetně platů a investic do vybavení, zatímco například Nizozemsko utratí za srovnatelné aktivity na Svalbardu každý rok dva miliony dolarů. (Peníze získává Jihočeská univerzita od ministerstva školství, z Evropské unie a společně s univerzitním centrem na Svalbardu žádá také o podporu z norských fondů.)

Nakonec ale po složitých jednáních vše dopadlo nejlépe, jak mohlo. Základna zůstane v původně zvolené Petunii a k tomu navíc vědci získávají zázemí přímo v Longyearbyenu. Loni na podzim tu Jihočeská univerzita koupila rodinný domek, který na jaře rekonstruovala a den před naší cestou do Petunie ho za přítomnosti řady hostů z české i norské strany slavnostně otevřela. Nabízí například pohodlnější ubytování a dvě další laboratoře.

Medvěd pod člunem

Čeští parazitologové zkoumají na Svalbardu také cizopasníky ryb a dalších mořských organismů. Nedávno přitom zažili docela nebezpečnou situaci: „Byli jsme s Olegem na člunu asi dvacet metrů od pobřeží, když jsme si všimli medvěda, jak stojí přímo u břehu,“ vzpomíná doktorand Tomáš Tyml. Než stačil ukázat zvíře kolegovi, zmizelo pod hladinou. „Měli jsme nastartovaný motor, takže jsme prostě ujeli. Kdybychom ale medvěda nezahlédli, vůbec bychom o něm nevěděli,“ líčí Tyml. Právě takhle přitom šelma často loví tuleně – pod hladinou skrytě plave k nic netušícímu ploutvonožci odpočívajícímu na ledě.

Jak si v měnící se přírodě vedou právě lední medvědi, z nichž se stala ikona boje proti emisím skleníkových plynů, zůstává zatím nejasné. Když led roztaje, tuleni se stanou nedosažitelnou kořistí a medvědi se musejí spokojit s tím, co nabízí pevná zem: hlavně s ptáky a v době hnízdění též s ptačími vejci. Na teplejším severozápadě souostroví přitom nebylo moře zamrzlé v nedávné době téměř rok, od loňského léta do března. Pro medvědy to znamenalo hladovění. Na druhou stranu jsou přechodnému nedostatku potravy přizpůsobeni a leccos dokážou přežít.

Možná se veřejnost o osud medvěda obává právem: Podle Kima Holména z Norského polárního institutu je možné, že tato šelma skutečně zmizí ze světa už do konce století (což podle něj ale zdaleka nebude největší problém, který lidstvu oteplení planety přinese). Jeho kolega Jon Aars pro takový pesimismus ohledně medvědů nevidí dost důkazů, i on ale souhlasí, že budoucnost těmto šelmám nic dobrého nenabízí: „Tam, kde moře zůstane po většinu roku nepokryté ledem, prostě nebudou žít,“ říká.

O proměnách Svalbardu by se dalo vyprávět ještě dlouho. Čeká nás však závěr dnešního putování: Pyramida, město, které zamrzlo v čase.

Černobyl severu

Je to jako zlý sen: Do skřípotu rezivějící dětské houpačky rozhoupané větrem zní naříkavé kvílení racků, kteří hnízdí na parapetu každého z desítek opuštěných, špinavých, a přece dosud zasklených oken nevzhledných obytných domů. U prolézačky na dětském hřišti se povaluje varná konvice z osmdesátých let, o kus dál vyčuhuje ze země kinofilm. Možná kdysi zachycoval šťastnější chvíle tohoto místa, kdy si na hřišti hrály děti ruských a ukrajinských horníků a v okolních domech jim mámy chystaly večeři.

Po široké, do mírného kopce stoupající hlavní třídě – ulici Šedesátého výročí Velikého října – lze dojít ke zdejší dominantě, obrovské bustě Lenina na betonovém podstavci: Vůdce světového proletariátu upírá zamyšlený pohled ke vzdálené mase ledovce Nordenskjöld, jako by se nechtěl dívat na to, co zůstalo z osady, která měla být výspou komunistických myšlenek na dalekém severu.

Když Rusové na podzim 1998 z Pyramidy kvůli nerentabilní těžbě odcházeli, věřili, že se ekonomické problémy  přes zimu vyřeší a oni se na jaře vrátí. Proto si odvezli jen osobní věci. Osada se díky tomu stala neuvěřitelným skanzenem: Na pódiu zdejšího slušně zařízeného kina pořád stojí klavír, poněkud rozladěný, stále však v provozuschopném stavu. V šatně u vypuštěného plaveckého bazénu visí oslizlý starý ručník, který tu možná před šestnácti lety zapomněl poslední návštěvník.

Také pečlivě uklizená vstupní hala zdejšího kulturního střediska podporuje dojem, že si místní jen odskočili na oběd. Vévodí jí nástěnka s ruským nápisem „ať planeta zůstane modrou“ a obrázky namalovanými zdejšími dětmi, které kupodivu nezachycují pochmurné černohnědé odstíny okolních kopců, ale trávu, les a zvířata. Knihovna v prvním patře je téměř prázdná, zůstaly v ní jen zbytky kartotéky a krasopisně vedená kniha cti, z níž se například dozvíme, že úderník komunistické práce, horník Vasilij Tichonovič Marejev, plní normu na 130 procent a ještě se stihne příkladně účastnit života obce.

Prvních deset let po odchodu lidí byla Pyramida úplně opuštěná, konzervovaná chladným počasím dalekého severu, v zimě uvržená do mnohaměsíční temnoty, v létě osvětlená polárním sluncem, které bloudí po obloze v kruzích a nikdy neklesne pod obzor. Na policích knihovny tehdy ještě stály vyrovnány stovky svazků včetně sebraných Brežněvových spisů, z rozházených krabic vylézali celuloidoví hadi filmových pásů. V místní nemocnici byl k vidění zařízený operační sál. Náhodný návštěvník, který pronikl nepořádně zajištěnými dveřmi jedné z úředních budov, si prý dokonce mohl sám a nerušeně prohlédnout archiv zdejší KGB. Sovětská tajná služba tu byla mimořádně aktivní, k jejím povinnostem patřilo mimo jiné eskortovat do Pyramidy horníky z letiště v „kapitalistickém“ Longyearbyenu, města, z nějž toho měli spatřit co nejméně.

V roce 2008 se ale Rusové do Pyramidy částečně vrátili, otevřeli tu hotel, začali uklízet, zachraňovat domy před dalším chátráním (obojí zatím s nepříliš patrnými výsledky) a měnit osadu v turistickou destinaci. I tak ale zůstává městečko víceméně prázdné. Návštěvníků moc není a o celou osadu pro dva tisíce lidí se momentálně stará jen čtrnáctičlenný personál, složený hlavně z Tádžiků a Ukrajinců. Hovory o politice jsou zakázány, což dává smysl – osamocení muži, dlouhodobé odloučení od světa, pušky a alkohol v místním baru vytvářejí poněkud třaskavou směs.

Pyramida může být ovšem psychicky náročná i pro krátkodobého návštěvníka, zvlášť pokud vyrůstal v komunistické zemi. Stačí projít kolem agitačních nástěnek, zastavit se pod bustou Lenina, chvíli se za svitu nočního slunce posadit u rezivějících houpaček na dětském hřišti, pohlédnout na zdaleka viditelný nápis „světu mír“ na úbočí kopce u ústí uhelného dolu. Je to cesta zpět v čase, návrat do dětství, dávno zapomenuté vnitřní krajiny, ve které už nejsou žádní lidé, jenom v ní naříkavě křičí ptáci.

Zpět do Longyearbyenu plujeme v noci, slunce se skrývá za mraky a počasí se zhoršuje. Malý člun se těžce probíjí vlnami Isfjordenu, vítr nám žene do tváří drobný déšť, k němuž se přidávají vydatné spršky vody od přídě. Kapitán Miloš Jahoda marně vyhlíží bóje, které vyznačují cestu kolem pobřežních mělčin. Vychází najevo, že jeho GPS neukazuje polohu na mapě, ale jen zeměpisné souřadnice, takže nám nijak nepomáhá. Opravdové nebezpečí nehrozí – břeh zůstává v dohledu a kapitán cestu zná – přesto adrenalin v krvi stoupá. Vědci tvrdí, že na chladný sever nejezdí za dobrodružstvím, někdy se o tom ale dá pochybovat. Ve chvílích, jako je tato, má člověk tak nějak víc pocit, že je skutečně naživu.