Boj s Islámským státem se bez americké pomoci neobejde

Senátor a bývalý prezidentský kandidát John McCain zastává na americké politické scéně dlouhodobě roli hlavního zastánce intervenční politiky, který důsledně tvrdí, že Amerika se musí ve světě zodpovědně angažovat a musí vést. Není prý náhodou, že kdekoli vyklidí Amerika pozice, dostanou se k moci špatní a zlí lidé.

Jeffrey Goldberg píše ve sloupku pro Bloomberg, že to najednou vypadá, že se Spojené státy po letech konečně transformovaly v McCainovu Ameriku. USA nakonec bombardují Sýrii, jak McCain požadoval už dávno. Izolacionisti a odpůrci intervenční politiky v Republikánské straně se náhle pod dojmem expanze ISIS transformují ve svůj opak. Avšak hlavně: 60 procent Američanů se domnívá, že Islámský stát představuje „akutní ohrožení národní bezpečnosti USA“, a 34 procent Američanů by dokonce podpořilo nasazení pozemních sil.

Otázka samozřejmě je, jak dlouho by toto americké „nadšení“ přežilo opravdový kontakt s nepřítelem; ale stejně je to oproti minulému desetiletí dramatická změna nálady.

Potíž je v tom, že McCain prosazuje jak bombardování ISIS, tak stále bombardování Assada (to je to, co chtěl původně, když o ISIS nikdo ještě nic nevěděl). Což je možná pochopitelné z hlediska spravedlnosti (Assadův režim zabil 200 000 Syřanů), ale z vojenského hlediska to momentálně nedává moc smysl.

…

Emile Simpson ve Financial Times naopak tvrdí, že porážku ISIS musejí Spojené státy ponechat na lokálních státech a sousedech. Primární zodpovědnost musí ležet na státech v oblasti, jejichž mizerná politika a rozklad daly ISIS vůbec vzniknout. Takto principiálně se to hezky napíše, ale v dalších řádkách sama autorka připouští, že to tak snadné nebude.

Státy, které má na mysli, nejsou schopny s ISIS bojovat bez americké pomoci. A protože mnohé tyto země žádnou funkční armádu vůbec nemají, je zde nakonec role pro americké vedení útoku na ISIS v první fázi. Amerika musí v první řadě znovu definovat, co v regionu vlastně chce. Chybou prý bylo, že když USA vyhrály v Afghánistánu v roce 2001 a v Iráku v roce 2003, převzaly odpovědnost i za následný boj s povstalci.

…

Marc Champion má v komentáři na Bloombergview hezký postřeh. Pokud by nakonec ve čtvrtek Skotové řekli ANO skotské nezávislosti, jednou z příčin by mohlo být znechucení z nacionalismu anglických unionistů, kteří argumentují tím, že má Spojené království zůstat pohromadě, ale zároveň chtějí rozbít Evropskou unii.

Argumenty proti odtržení se ohánějí ekonomickou nejistotou, nejistotou pro investory, obtížnou předvídatelností, menším trhem apod. Mluví se o tom, že menší firmy raději odejdou na větší loď apod. Přitom i ekonom, který právě přistál z Marsu, by hned pochopil, že tytéž argumenty platí jak pro odchod Skotska z Británie, tak pro odchod Británie z EU.

Jak Skotové horující pro nezávislost, tak britští euroskeptici brzy zjistí, že si budou muset složitě vyjednávat věci a vztahy nápadně podobné těm, které se rozhodli odříznout. A že v globalizovaném světě rozhodně nenabudou žádné větší svobody.

…

Hugo Dixon na Reuters Breakingviews se zabývá tím, jaký by mohl mít „Scoxit“ (skotský odchod z Británie) vliv na „Brexit“ (britský odchod z EU). Skotský odchod by patrně vedl k rezignaci Davida Camerona a k jeho vystřídání euroskeptičtějším konzervativcem. Nebezpečí Brexitu se může zvýšit tím, že Skotové, kteří jsou proevropští, se nezúčastní referenda o odchodu Británie z EU.

Příští rok budou v Británii všeobecné volby a v nich Skotové ještě budou volit, protože k případnému formálnímu rozchodu dojde až v roce 2016. Když vyhrají konzervativci, bude se referendum o setrvání Spojeného království v EU konat v roce 2017. Když vyhrají labouristé, konat se patrně nebude.

Jenže labouristé – i když vyhrají – přijdou o moc, protože jejich poslanci přijdou odtržením cca za půl roku o právě získaný mandát. Každopádně to vypadá jako recept na pěkný chaos či galimatyáš.