V Česku se zvětšuje propast mezi muži a ženami

Malý kvíz: V čem je Česko pozadu víc než Rusko i hromada afrických, latinskoamerických a asijských států, vůči nimž se Češi obvykle cítí být civilizačně na výši? V čem máme blíž k Jemenu či Saudské Arábii než k Finsku a Velké Británii? Ekonomika to nebude, že by úroveň politické kultury, viz nedávné rozhovory jednoho bývalého a jednoho současného prezidenta?

Nikoliv, je to v oblasti, o níž zřejmě obvykle nepřemýšlíme jako o známce civilizovanosti. Ale o které už T. G. Masaryk před sto lety prohlašoval, že právě zde se pozná modernost společnosti a že od ní se odvíjí úspěch celé země. „Nynější civilisace a stadium vývoje žádá v zájmu všech toho, aby žena byla postavena muži na roveň,“ prohlašoval na přednášce v Ženském klubu v roce 1910. A asi by se divil, že něco, co je „v zájmu všech“, se pořád nedaří naplnit.

V nejnovější studii Světového ekonomického fóra analyzující propast mezi muži a ženami ve 140 zemích světa (Gender Gap Index) se Česko umístilo za drtivou většinou evropských zemí. Větší rozdíly v postavení pohlaví ve čtyřech základních zkoumaných oblastech – vzdělání, zdraví, ekonomika a politika - zjistili výzkumníci z Evropy už jen na Maltě a v Turecku.

Další znepokojivou zprávu dostaneme, když se podíváme, jak se ukazatel mění v čase. Od roku 2006, kdy byl Gender Gap Index představen a poprvé změřen, se Česko propadlo o více než čtyřicet míst. Z relativně slušného třiapadesátého místa na světě k výrazně méně slušnému postavení na konci první stovky.

O důvodech by šlo mluvit stále dokola. V genderově rovném přístupu ke vzdělání a zdravotní péči sice Česko patří mezi premianty, ale dolů nás sráží ekonomická a politická data: rozdíly v platech za stejnou práci a celkové zaměstnanosti, v níž z trhu práce prakticky mizí matky malých dětí, málo žen ve vedení firem i ve vrcholných orgánech státu.

A zatímco v okolních zemích se to pomalu mění (Poláci mají třeba už druhou premiérku po pádu komunismu, na Slovensku se politička málem stala prezidentkou a pak vedla vládu), Česko stagnuje. Nebo se spíš propadá.

Přitom „strategií rovnosti“ máme hromadu, návrh té nejnovější bude na nejbližším zasedání projednávat vláda; měla ji na stole už v pondělí, ale nevešla se na program. Jenže analytici sestavující Gender Gap Index se nezaměřují na strategie na papíře, ale na reálná data. Jinými slovy: místo slibů a „závazků“ hledí na konkrétní výsledky.

Na papíře třeba máme zákon zakazující diskriminaci na základě pohlaví, přesto k ní běžně dochází – zejména u matek malých dětí. A mimochodem jeden z výdobytků české společnosti, kterým se rádi chlubíme, tedy jedna z nejdelších rodičovských, státem hrazených dovolených“ na světě, vnímají analytici z prestižních amerických univerzit (Harvard a Berkeley) vcelku problematicky.

„Ve státech, které poskytují delší placenou mateřskou a rodičovskou, se ženy podílejí na pracovní síle zvýšenou měrou,“ píše se v analýze. „Pokud ale tyto benefity překročí určitou míru, naopak zapojení žen na trhu práce oslabují. Ženy pracují výrazně méně v zemích, kde kombinace placené mateřské a rodičovské dovolené přesahuje dva roky.“

Rozdíl si můžeme výstižně ukázat i na zastoupení političek ve vedení hlavní tuzemské levicové strany, sociální demokracie, jež o rovnoprávnosti často mluví a podle oficiální politiky (stanov) má jedno z místopředsednických křesel vyhrazeno pro ženu.

Tady by se genderoví analytici měli zaradovat. Když se ale podíváme na reálnou podobu, dostaneme úplně jiný obrázek. Delegáti stranických sjezdů mají obvykle velké potíže si z kandidátek – pokud se už přihlásí – vybrat. Křeslo bývá často neobsazeno, před časem zelo prázdnotou dokonce několik let.