Hlasem ČeskoSlovenska je kmotr David

Právě probíhající televizní pěvecká reality show Hlas ČeskoSlovenska má sice odlišná pravidla než předchůdci, ale účel je stejný. Neklesající obliba formátu stojí na tom, jak dokonale nám sugeruje, že všichni máme talent a můžeme být slavní. Divák si má oblíbit nebo zamilovat někoho z interpretů, fandit mu a soudcovat. Může taky sledovat proměnu z obyčejného člověka a vidět se na jeho místě – jako hvězda a kámoš slavných porotců.

Soutěžící opět nejspíš skončí jen jako kanónenfutr pro bulvár a muzikály. Ale i kdyby někoho z nich vzala „první liga“ mezi sebe, a nejlíp toho, kdo nikomu nevadí, nemůže soutěž zrodit originál; to by popřela principy televize a domácího středního proudu, na nichž stojí.

Soutěžící umějí intonovat, mají dokonale vyrobenou vizáž,  ale za vším je jen imitace. Tedy totéž, co vidíme v profesionálním mainstreamu. Český pop - což znamená spíš duševní než hudební kategorii - je paralelním vesmírem v bezčasí. Neinvenční nápodobou někoho a něčeho; žánry počínaje a osobitostí konče.

Originalita schází i porotcům soutěže, kteří by si mohli teatrální obličeje a věty typu „ty si hotová hvězda“ libovolně prohazovat. Zvlášť v této „show předstírající realitu“ vyniká Michal David, pro kterého je Hlas ČeskoSlovenska zřejmě definitivním dokončením rehabilitace. Předrevoluční stigma autora kolovrátků je pryč, už od Nagana veřejnost čím dál víc vnímá Davida jako skvělého hitmakera a talentovaného autora muzikálů. A pro mladou generaci „bez paměti“ je to dokonce i „frajer, co se prosadil v každé době“. Není pak divu, že svou poslední desku David pojmenoval Čas vítězství.

https://www.youtube.com/watch?v=vnXcQrUPHsc

Na jeho předlistopadové popularitě se samozřejmě podílela ochrana mocných a takřka nulová konkurence. A „straré struktury“ plus spojenectví s médii jistě mají podíl i na jeho návratu, stejně jako stojí za slávou dalších interpretů.  Ale je to hlas lidu a kultura zapomnění, které Davida vynesly do pozice „českého mogula“. Tím také bohužel skutečně je a před kamerou si to náležité užívá. Od výběru oblečení až po samolibá gesta a slova jakéhosi „hudebního kmotra“. V jednom přenosu rukama pod stolkem „legračně“ napodoboval posílání SMS své favoritce, ale zároveň to vypadalo jako onanie - a přesně v tuto chvíli už soutěž nic nesimulovala.

Další porotce Rytmus řekl jedné účastnici, že zní „jako komunistická speváčka“. Vzbudil vlnu nevole, přitom pravdivější věta zaznít nemohla. Bohužel to říká rapper, který se dnes živí jen prodejem tvrdé image a „inspirací“ u zahraničních interpretů - byť aktuálních.

Hlas ČeskoSlovenska nám opakuje jediné: že v českém popu (podobně jako ve filmových komediích) převládá stav jakési estetické neonormalizace. A tentokrát je prázdnota o to horší, že jsme si o ni sami řekli. Svým vkusem, sklony k úniku či nechutí cokoli měnit.