Když se zamilujete do koně

Autor těchto řádků zhlédl nový film Stevena Spielberga. Neptejte se ho jak, premiéru má u nás až koncem února. Nicméně účelem tohoto textu není přispět do debaty o (i)legalitě stahování. Co je totiž podstatnější: snímek War Horse je naprosto neuvěřitelný. A to má autor těchto řádků slabost pro Spielbergovy předcházející veledíla typu posledního Indiana Jonese, Války světů, Mnichova či, ano, přiznejme si to, i zachráněného vojína Ryana.

Děj se odvíjí od lásky chlapce k vyrůstajícímu koníkovi. Ta láska je, zdá se, oboustranná, kůň Joey ho poslouchá na slovo, respektive když Albert zahouká jako sova, Joey k němu přiběhne a nadšeně zařechtá. Během první hodiny se naučí orat, následující hodinu a půl se pak naučí další roztodivné kousky, jako například běžet v čele britské jednotky útočící na německé vojáky během první světové války nebo prokličkovat územím nikoho mezi týmiž zakopanými tábory, přičemž se zamotá do ostnatého drátu. Z něj ho ovšem společně vystříhají dva zástupci obou znepřátelených stran, vymění si přitom přátelské pozdravy a Brit dostane od Němce na rozloučenou nůžky na drát. Což je hezky symbolické, válka už si odstřihává poslední centimetry ze svého metru, čili se nabízí, že Joey se s Albertem, který do války rovněž narukuje, konečně opět shledá.

Čtenáři prominou, že jim zde prozrazujeme zápletku, jenže ta je už od prvních minut tak jasná, že zkrátka čtenáři prominou. Kdyby něco podobného natočil Stanislav Rostockij, nechal by Joeyho k překvapení všech diváků bídně pojít. Ano, to je ten ošklivý pán, který natočil film Bílý Bim, Černé ucho, v němž podobný příběh o věčném hledání pána a jeho němého tvora (v tomto případě psa) skončí drastickou katarzí, z níž se autor těchto řádků a jeho spolužáci druhdy po povinné filmové projekci vzpamatovávali ještě řadu dní a vlastně se z toho nikdy úplně nevzpamatovali. Spielberg sáhl po druhém extrému a z Joeyho stvořil nesmrtelné zvíře, které se kulkám umí vyhýbat ještě lépe než plukovník Matrix v Komandu a to měl Arnold Schwarzenegger na pomoc sympatickou dívku a raketomet. To Joey si musí vystačit jen s vyvinutými běhy, upřímně smutnýma očima a schopností okouzlit kohokoli, jenž se mu na cestě postaví do cesty.

Ale aby nebyla mýlka. Autor těchto řádků si nemohl nevšimnout, že mu během posledních minut z očí po tvářích tečou slzy. Snažil se je zastavit, přemýšlel, co by takovému příběhu o chlapci, jenž si nevyjasněné city s vlastním alkoholickým otcem transformuje do vztahu s koněm, řekl Freud. Jenže Joey se na něj pořád díval, nechtěl uhnout pohledem a nakonec na něj přátelsky zařehtal. Autor těchto řádků byl ztracen a začal na Alberta žárlit. Steven Spielberg by z toho narozdíl od Freuda jistě měl radost.