Jsou chvíle, kdy ostřílený návštěvník kina zapochybuje o tom, jestli se náhodou evropští tvůrci neocitli vůči Americe v defenzivě. Soutěžní snímek Hitler v Hollywoodu, který měl v Karlových Varech premiéru včerejší odpoledne, tuhle tezi poněkud plačtivě podporuje.
Únavná a zdlouhavě vyprávěná mystifikace vypráví o pátrání po zapomenutých filmech režiséra, jenž se pokusil ve čtyřicátých letech vybudovat na Maltě obrovské evropské studio, které by konkurovalo americkým studiím. Agenti CIA ovšem pomohli tohle panevropské, nebezpečné spiknutí potlačit. Je to tak akademická filmařina, že by člověk skoro nad kontinentálními filmy zlomil hůl.
Evropa se samozřejmě snaží hollywoodským týmům vyrovnat. Nejde to bez spojených sil a vůbec není náhodou, že většina organizací, které mají za úkol podporovat národní kinematografie, neváhají v poslední době finančně podpořit dílo cizích režisérů. Říká se tomu podpora minoritních koprodukcí.
Právě ty byly na festivalu diskusním tématem panelu státních i regionálních fondů zástupců střední Evropy. A ukázalo se, že jestli jsme někde sto let za opicemi, tak je to v nedostatečné podpoře cizích filmů. Samozřejmě se nabízí otázka: proč by stát měl dávat peníze na filmy režisérů jiného občanství? Odpověď je stejně triviální: protože se to všem vyplatí.
Je to stejná win-win situace jako u investičních pobídek. Není žádný důvod, proč nepodpořit filmaře, kteří prokáží, že jejich snímek například díky vybraným místním lokacím propaguje Českou republiku. Podpořené minoritní koprodukce zaměstnají stovky místních. Hejtmani mohou v potenciálních regionálních fondech podpořit například štáby, které podepíší závazek, že natočí film v exteriérech kraje. Podporovat evropské koprodukce má smysl i tehdy, kdy ambiciózní projekt nemá šanci naplnit rozpočet jen z jednoho národního zdroje.
Vídeňský regionální fond tak například podpořil bosenskou Grbavici, vítěze z Berlína, nebo české Želary, které si díky tomu našly cestu do rakouské distribuce. Ale zatímco šéf vídeňského filmového fondu Peter Zawrel ve Varech tvrdil, že koprodukce je něco jako manželství, zástupce českého fondu Přemysl Šoba – příznačně jediný mluvící v Karlových Varech mezi svými kolegy česky – označil tuzemský přístup k celé věci jako ukončení celibátu.
Čeští ministerští úředníci před nedávnem vyčlenili v rámci kinematografického fondu milion eur právě na minoritní koprodukce. Rakouský expert Zawrel správně upozornil, že každá koprodukce je vlastně menšinová (nárokující si méně než 50 %), protože vždy v rámci ní bude mít někdo navrch a někdo méně. Konkurenceschopnost přichází, když se víc národních hráčů spojí dohromady. A my, pokud se v budoucnu nebudeme chtít podílet na podpoře sousedních kinematografií, si své zápecnické Trošky a Poledňákové plně zasloužíme.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
